Autor: 100 Uživatelé: 86 Tvé hodnocení: hodnoť
Emergence Of Reptilian Altar

DIM MAK - Emergence Of Reptilian Altar

V mém osobním topu jsem si musel na nahrávku roku počkat až do listopadu. Shaune Kelley a jeho banda nezklamala. Nová deska má živočišnost, poctivý feeling staré školy, ale i bývalou nastřelenost a neuvěřitelnou magii. Největší problém je stopáž, díky které vám fošna musí prolétnout ušima vždy hned dvakrát.

Dim Mak - Shaune KelleyRok 2011. Mělo se jednat o rok lahůdek. Půl tuctu deathmetalových velmistrů se hodlalo navrátit na scénu a představit svou novou tvorbu. Ale v mnoha případech nedošlo ani k tomu, že by to za poslech stálo a mnoho fans by tento rok určitě nejradši zapomnělo. Vezmu to po jednom.
Patrick Mameli s Pestilence v podstatě dosáhl dosti rozpačitého výsledku, který nejspíš v lidech ukoval pocit, že Mameli vlastně sám neví, co chce. Pán na holení číslo dvě Trey Azagtoth. Tohle se klidně dá nazvat tragickou vzpourou smíchu, protože osobně jsem si nemyslel, že Morbid Angel někdy vydají desku, které si nebudu pamatovat název. Erik Rutan se s Hate Eternal popral o svoje místo na slunci velmi srdnatě a rozhodně si své uznání zaslouží. Fénix se povedl. Pán číslo čtyři? Rob Vigna je velká sázka na jistotu a svojí buldočí povahu se Rob zasloužil o uznání i mimo klasickou základnu fans Immolation. Pán číslo pět se jmenuje Paul Masvidal. Chápu, mnozí by mohli protestovat, že tady nemá co dělat, ale má. Nahrál desky Master, Death a Cynic? Nahrál. Paul je nejvíc mimo to, čemu by se dalo říkat death metal. Tvář Cynic je diskutabilní, ale nakonec se bude vyvíjet svým směrem a něco byť jen vzdáleně deathmetalového od něj čekat nemůžeme. Pán číslo šest se čtyři desky skrývá pod kšiltovkou Marshall, je z New Jersey a jmenuje se Shaune Kelley. To máme představení našich velkých mužů stylu. A vítězem se stává? Pro autora jednoznačně Shaune Kelley.

Pět dlouhých let se čekalo na zářez, který vytvoří nástupce hypernašlehané Knives of Ice a povedlo se? Na výbornou! Je třeba dodat, že Shaune měl svoje pletky s Hate Eternal, tedy kapelou svého žáka Erika Rutana. Takže se nám čekání trošku protáhlo. Trochu se dalo přepokládat, že osobnost jako Shaune Kelley nebude dlouhodobě schopná podléhat majoritnímu skladatelskému potenciálu Erika Rutana, což je nakonec dobře. Je lepší mít dvě dobré kapely, než jednu. Samotní Dim Mak jsou též kapela, která prošla řadou změn.

Dim Mak - Joe CapizziPrvní je absence věrného bratra ve zbrani Scotta Rutha. Netuším, co přesně stojí za jeho odchodem, každopádně vím, že Scottovi je cca 56 let a možná už necítil věci jako dřív. Každopádně s touto novinkou jsem zamáčkl slzu a očekával projev Joea Capizziho, jinak starého známého z The Dying Light (jejich desky nahrál bývalý drummer Dim Mak Brandon Thomas). Joe se hlasově od Scotta liší. Jeho hlas je deathmetalověji položený a určitě by se dal připodobnit k hlasu Davida Vincenta na Altars of Madness. I linkově na to Joe jde jinak než Scott. Scott sázel dost na rychlejší a corovější frázování, kdežto Joe více seje zlobu a chorobné drcení textu. Snad bych dodal, že hodně srozumitelně. Do materiálu The Emergence of Reptilian Altars se svým projevem hodí a sám věřím, že udělal Scottovi radost. Další věcí je samosebou hudební náplň, která se od Knives of Ice poněkud liší.

Kdysi jsem s Johnem Longstrethem zabředl do debaty na téma Dim Mak. Ten mi říkal, že mohu být klidný, protože chystaný materiál a ponese v duchu death/thrashe se špetkou hardcoru. Nutno dodat, že nekecal. Emergence… skutečně není tak šílená střelba jako Knives of Ice, což jako správný Dimakoid kvituji s povděkem. A i když jsou „rampouchy“ skvělá deska, trošku mi na ní chyběla typická dimmakovská houpavost, kterou perfektně podával Brandon Thomas. A musím říct, že v některých pasážích bych si jej i raději představil. Tím nechci říct, že John nahrál své party spatně, jen prostě některé pasáže z Enter the Dragon a Intercepting Fist dneska považuji za legendární. Na obranu Johna ale musím dodat, že podle mne nahrál svou rytmicky nejbarevnější desku. Možná za to částečně i může samotný zvuk bicích, Brandon totiž sázel na jejich přirozený sound. No nic, jdeme dál.

Dim Mak - Shaune Kelley, John LongstrethScott Hornick jako borec s vystudovanou Berklee vsadil na basu spíš ve spodcích, aby se jednalo o pořádný težkotonážní válec a případně dopomohl harmonické struktuře už takhle praštěné riffáže. Čímž jsem chtěl říct, že rozhodně nejde o hru, která leze vpřed jako třeba v případě Seana Malona nebo Steva DiGiorgia, hraje víc pro celek. Třeba jako Kelly Conlon na Millennium od Monstrosity.

A Pan Kelley? Marná sláva, pan principál vyložil karty na stůl s hodně barevným materiálem, který snad občas připomene druhou, nikdy nevydanou desku Ripping Corpse, která disponuje nehorázně variabilním materiálem. Ve své době ale asi nikdo neměl na to pochopit, o co se vlastně jedná. A tak po internetu bude asi už navždy kolovat torzo tohoto geniálního materiálu, což je sice smutné připomenutí jedné trestuhodně opomenuté kapely, ale taky důkaz toho, jak tenkrát věci vypadaly a jak přežijí pouze silní. Shaune Kelley totiž stojí dvacetpět let jako pilíř scény z New Jersey bez slabého momentu. Bez jediného reunionu. Snad i bez komerčních ambicí. Možná to dělá Shauna Kelleyho tím, kdo je. Výborného kytaristu, kterého si nepletete s nikým dalším. A takový je i nový Dim Mak. Našlapaný extrémní metal a ke všemu mimořádně trendu-vzdorný.

Dim Mak - Shaune KelleyV mém osobním topu jsem si musel na nahrávku roku počkat až do listopadu. Shaune Kelley a jeho banda nezklamala. Dim Mak tvar 2011 má kus živočišnosti Enter the Dragon nebo poctivý feeling staré školy Intercepting Fist, kus nastřelenosti Knives of Ice i neuvěřitelnou magii Ripping Corpse. Největší problém desky je však stopáž. Lehce přes třicet minut dlouhá fošna mi musí prolétnout ušima vždy hned dvakrát.
 
BUY OR DIE!
 
PS: Styl Dim Mak byl charakterizován jako Kung-Fu Talon Metal nebo Cobracore. Proč to píši? Joe Capizzi je aktivní zápasník v Jiu Jitsu v týmu Renza Gracieho čili neláme ruce u žádných ořezávátek. Graciové jsou legendární rodinka v tomhle sportu a pokud jste se někdy zajímali o ultimátní zápasy, určitě Vám jméno Ricksona Gracieho neuniklo. Joe je chlapík na svém místě.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 9 out of 10.

Po počátečním nadšení z nové desky Dim Mak jsem přislíbil, že k ní něco napíšu, a to i přes fakt, že Dim Mak rozhodně nepatří mezi moje „srdcovky“. Spíše naopak. Předchozí album Knives of Ice mě iritovalo zpěvem a kvůli němu jsem přes něj nepřešel.

Dim Mak artworkThe Emergence of Reptilian Altars je směs toho nejlepšího, co jsem v death metalu slyšel - především v minulém desetiletí. Po kratičkém „Nile“ intru mě překvapilo old school riffování a během Thrice Cursed se mi vybavila jména Suffocation, Gorguts (desky před Obscurou, aby bylo jasno), Hate Eternal a ještě něco – patrně Dim Mak. První dvě zmiňované kapely se brzy ztrácí a připomínají se jen oním oldshoolovým nádechem, který deska má. Převažuje „vliv“ Hate Eternal, což je pochopitelné. Tak pokračuje i další skladba, která však k mému údivu přinese riff jak od Soulfly. Tahle směs začíná být zajímavá. Jenže Shaune Kelley se nezapře a dál se jede opět ve stylu Hate Eternal, ne těch posledních, ale těch ještě čitelných. Tomu dopomáhá čistý zvuk alba. Between Immensity and Eternity je dle mě nejlepší skladba desky (spolu s titulní) a po ní už není čemu se divit. Nastolený směr se drží až do konce a průběžně se vynořují vlivy zmíněných kapel. Nevím, co jsou Reptilian Altars, ale album se mohlo klidně jmenovat The Emergence.

Zvukově je album nepatrně tenčí a hodně čisté, to se projevuje hlavně doma při kvalitním poslechu. Nazvučení kopáků mi příliš nevyhovuje pro jejich pleskavý zvuk, kytary jsou moc konkrétní a jasné. Celkově se mi Dim Mak poslouchají lépe na přenosných sluchátkách a na cestách, kdy není prostor pro podrobné zkoumání jednotlivých komponent. Dovedu si tak představit nespokojenost se zvukem alba, ale tak dobré bedny si dovolit nemůžu a sluchátek máme vícero, ne? Jon Longstreth je jistota a myslím, že právě kvůli jeho hraní je zvuk kytar někdy tak moc čistý až jemný, aby bicí vynikly. Vokály mě, jak tomu bylo na předchozím albu, tentokrát neruší. Až na pár drobností nemám zvuku moc co vytýkat, celkově je vše dobře slyšet a jednou z těch drobností by bylo mírné vytažení basy.

The Emergence of Reptilian Altars je hodně dobrá deska a pro mě je ukázkou toho, jak by měly Hate Eternal znít. Díky Dim Mak si nemusím od HE přát nemožné, The Emergence of Reptilian Altars je 90% splněním tohoto přání.

aktuálně

diskuze