Co si budeme, s touhle deskou Vaněnovi šlapu do zelí. Hnusný deathblackový riffy a ztrouchnivělej vokál á la Portal – odškrtnuto. Zatěžkaný industriální sekačky ve stylu Altarage – jsou tu. Pomalý, bezvýchodný doomový riffy – taky máme. Navíc všechno nahráno jednou entitou, kterou můžeme bez spekulací nad pohlavím označit termínem „pokojíčkář“, a vydáno v samo nákladu (+-, takhle vyšla původní deska, teď píšu o represu, kterej vyšel nedávno na Total Dissonance Worship). Ale občas se i laik dostane ke dveřím první a pěkně kliku dlouhým stiskem zahřeje, aby mistr nemusel šahat na studený.

Portal a Altarage. Říkáš si, že takovejhle kapel je teď spousta, mají k nim Choir vůbec co dodat? Tady skromně říkám ano. Pravda, Choir ze vzorů čerpaj vydatně, a taky se zaměřují především na budování hustý atmosféry. Ale náladově je těžiště desky jinde, místo trouchnivějícího okultna nebo industriálního výmazu se tu nejvíc blížíme dusivýmu existencialismu, kterej připomene třeba takový Indian. Rozuměj, tady se bavíme o doom metalu s pěnou u huby, kterej sází na sílu a váhu, aby ti ukázal jaký je svět nehostinný, nicotný místo. Zapomeň na snivost nebo srdíčko, tady pomalý tempa hlavně rdousí a utlačujou.

Krom svojský nálady je potřeba vyzdvihnout rafinovaný struktury písniček. Jsou tu sice dvě odvážnější věci pod pět minut, ale jinak jsme pevně v doomovým teritoriu, pod šest minut se nedostaneš. Délka dobrá a naštěstí podpořená i pěkně košatým vypravěčským talentem. Zapomeň na přímky, cesty se spletitě větví a refrény nevrací, dočkáš se zvratů, gradací, nebezpečí a i pár těch rozjímavějších momentů (tady se ale skutečně šetřilo, a na humor nebo nadsázku zapomeň úplně, zakaboňenej obličej od začátku do konce). Vzácně vyváženej je poměr překvapení a souvislosti – vývoj příběhu je těžký předvídat a přitom na sebe jednotlivý části přirozeně navazujou. Určitě jedna z věcí, která znatelně zvyšuje trvanlivost poslechu.

Abych jen nechválil, i na Songs for a Tarnished World se najde trochu vaty. To platí hlavně u jednodušších, podlazenejch riffovaček, ze kterejch sice hnus poctivě odkapává, ale určitě to není poprvé, co se někdo s podobným nápadem vytasil. Často ale pomáhá opakovanej poslech, protože Choir harmonie lámou důmyslně, s citem, bez okázalý touhy „to tam narvat“. Z tuctový doomdeathový riffáže při dalších posleších začnou lézt zajímavý detaily, tady podlazená linka, který sis nevšiml, onde divnej zkreslující efekt, nebo nečekaný ohnutí harmonie v jinak učebnicovým riffu. Tady je na místě zdůraznit závěr předchozího odstavce – Songs for a Tarnished World je trvanlivá deska, u který kvalita s opakovaným poslechem roste.

Ale teď už je myslím klika zahřátá příjemně, nestudí, ale ani z ní není cítit příliš intimní hřejivost dlouhýho dotyku, takže předávám mistrovi… 

Záludnost mého dnešního předřečníka by dělala nepochybně radost i Marcu Juniovi Brutovi! Co dodávat k výstižné oslavě jedné z nejlepších disso desek posledních let, když všechno napsal, aby mě pak šoupl z pověstného srázu rádoby-poklepáním na ramínko? Připojím tedy jen pár slov.

V době, kdy už si nemálo posluchačů, včetně mne, říká, že v malém žánru bylo již řečeno vše, kdy se od něj pomalu odvracejí i otcové zakladatelé), přichází Choir s jeho brilantním uchopením.

Podtrhnu několik zásadních rysů Songs for a Tarnished World, které z něj činí posluchačskou radost, byť mluvit o radosti u tak výsostně chmurného díla zní poněkud paradoxně. Především se album výborně poslouchá. Bez ohledu na to, jestli jste si přišli pro doomovou masírku, nebo pro rozházené akordy vypujčené ponejvíce z black metalu. Deska má flow, která jednoduše vtáhne. Skvělá je zejména spodní zvuková vrstva. Nemíním tím jen přímo baskytarové linky a distorze, ale celou spodní „hladinu“, která se odehrává pod hlavními melodickými linkami. Tahle hlubší rovina na sebe upozorní již od první skladby, ale excelence dosahuje především v posledních dvou skladbách z celkových osmi.

Všechna čest multiinstrumentalistovi pod přezdívkou The Choir ze Singapuru, který oproti jiným králům dětských pokojíčků dokáže i sám (tj. bez obohacující spolupráce s jinými hudebníky) svou hudbu vycizelovat a vystavět vrstevnatě a přitom dostatečně dramaticky. A to nemluvím o instrumentálních schopnostech, které jsou bez jakýchkoli pochyb skvělé. Ty dvě slabší chuga místa, které výše zmínil Kotek bych snad ani neoznačoval za vatu, protože docela účinně přitvrdí v tklivějším místě. Doom metal v podání Choir zní opravdu děsivě, přesně tak, jak má, a to na celé ploše tří čtvrtin hodinky, vzácné.

hodnocení 90/100