Články

přeposlat článek tisknout
TINY FINGERS, KHAOMATIC

TINY FINGERS, KHAOMATIC

  • kdy: 24. 6. 2014
  • kde: Praha, Chapeau Rouge

Navzdory vší tíži, technice a neskutečné intenzitě, se kterou to Izraelci valili, bylo vše dokonale stravitelné a příjemně poslouchatelné – hudba, která vtáhla do děje od prvních taktů a nepustila až do konce.

KhaomaticNevím, čím to, ale asi tak polovina fakt dobrých klubových akcí, co jsem viděl za poslední rok, se odehrála v klubu Chapeau Rouge. Vesměs kapely zdánlivě okrajové, ale originální, schopné překvapit a nabídnout intenzivní prožitek naživo. Do této kategorie se řadí i nedávná návštěva izraelských TINY FINGERS v suterénu na Starém Městě.

Ale popořadě. Pražští KHAOMATIC nebyli na rozjezd vůbec marní. Trio ostřílených hudebníků hrajících jazz rock s prstem v nose. Výborný bubeník, výborné polyrytmy a do toho pro normální smrtelníky překvapivě srozumitelná kytara i basa, nesnažící se převést do tónů rovnici o šesti neznámých. Kytarista mi místy stylem hry připomínal takovou „dietní“ verzi Satrianiho, ale spíš co do feelingu než počtu not, po většinu času zbytečně neexhiboval, i když by k tomu muzika samotná občas sváděla. Dovedl bych si v takto úsporném nástrojovém obsazení možná představit větší využití efektů, kytarových syntezátorů nebo čehokoli, co ozvláštní místy přeci jen trochu sušší zvuk a aranžmá kapely, ale to je asi otázka vkusu. Rozhodně bylo co poslouchat, plusové body i za to, že jako správní předskokané to nepřehnali s délkou svého vystoupení a skončili v ten pravý čas.

To TINY FINGERS byli přeci jen šálek kávy z druhého konce galaxie. Že mají kytarista i basák každý své jeden a půl metru široké prkno narvané pedály, to ještě nic neznamená. Že ale těch 79 šlapek a 2353 efektů umějí smysluplně využít, až to občas vypadá, že po svých krabičkách při hře tancují quickstep, a přitom to zní opravdu skvěle, to už taková samozřejmost není. U některých kapel může panovat obava, že se prostě za své krabky schovají a poněkud tím zastřou fakt, že vlastně neumějí až tak moc hrát nebo skládat, takže se to pokusí rozpustit v jakýchsi zvukových mlhovinách. Ne tak ovšem tihle hoši z Tel Avivu. Tohle byl opravdu koncert pro ruce i nohy, kde si digitál a analog podávají ruce a pracují v dokonalé symbióze. Občas jste ani nepoznali (pokud jste nekoukali na jejich „tiny fingers“), co kdo hraje, jako by si kytara, baskytara i klávesy volně měnily role.

Tiny FingersPřidejte k tomu bubeníka, který není z masa a kostí, ale zřejmě spíš z elektronek a polovodičů a nakonec chlapíka s moogem a nordem, který umí nejen s černobílými klapkami, ale zcela rovnocenným způsobem i se všemi knoflíky, potenciometry, arpeggiatory, modulátory, pitch bendy a dalšími hejblátky, po kterých mu ruce lítaly jak po varhanních rejstřících. Pozoruhodné je, že pokud jsem si všiml, celá kapela včetně bubeníka odehrála koncert bez metronomu, čili veškeré dění real-time, nic nebylo posazené na klik. Jakým způsobem udrželi všechny delaye, oscilátory a další efekty v dokonalé souhře a přesném tempu, zůstává záhadou. Když se však člověk podívá na jejich klipy ze zkušebny či studia, kde nahrávají všichni zároveň naživo, bez chyby a seštelovaní na zlomky vteřiny, už se tolik nediví.

TINY FINGERS jsou velmi schopní skladatelé, kteří dokáží vyseknout zapamatovatelnou melodii, refrén a dát dohromady kompozici, jež opravdu drží, naprosto stejnou měrou je ovšem tato kapela právě o zvuku a aranžích, které ji dělají tím, čím je. Popsat nějak jednoduše moc nejde, přirovnat ještě hůř, nicméně v zásadě se jedná o hodně moderní a relativně tvrdý progresivní rock s elektronickými a post-rockovými prvky (ne těmi unylými, naopak s překvapivou energií), zespodu vibruje groove pořádně od podlahy a vršek je zase díky klávesám a kytaře pořádně spaceový, psychedelický až halucinogenní. Tahle kapela dokáže opravdu zhypnotizovat a udržet posluchače pod neustálým tlakem. Od decentních melodií a rozmáchlých ploch až k drsné zvukové stěně a zase zpět se propracuje během pár okamžiků. Rytmika to žene pořád dopředu, z lámaných rytmů a technických vychytávek přecházejí bez mrknutí oka rovnou do přímočarých tanečně nakopnutých pasáží nebo naopak doomově zatěžkaných momentů.

Ač by se z popisu mohlo zdát, že TINY FINGERS jsou nějaká úzce zaměřená specialita pro matfyzáky, nadšence z elektrotechnického kroužku, technicky laděné bubeníky a prodavače z music center, opak je ovšem pravdou. Navzdory vší tíži, technice a neskutečné intenzitě, se kterou to Izraelci valili, bylo vše dokonale stravitelné a příjemně poslouchatelné – hudba, která vtáhla do děje od prvních taktů a nepustila až do konce. Publikum tvořilo nezaškatulkovatelný průřez fanoušků, kteří však vesměs zobali kapele z ruky. Opět slouží ke cti, že ani hlavní hvězda večera nepřepálila délku, necelá hodinka byla tak akorát na vstřebání všech dojmů a vjemů, potom ještě dvakrát vytleskání na dva krátké přídavky, pár stydlivých úsměvů, nesmělé zamávání do publika a návrat zpět do naší sluneční soustavy. Prchavý zážitek skutečně z jiného světa, který ovšem zůstal hluboce zakořeněný někde hluboko uvnitř.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

aktuálně

diskuze