Články

přeposlat článek tisknout
BLEEDING THROUGH, THE FACELESS, DYSRHYTHMIA

BLEEDING THROUGH, THE FACELESS, DYSRHYTHMIA

  • kdy:
  • kde: 1.7.2010, Plzeň, Pod Lampou

Kolínská parkoviště mají mně nepochopitelný systém placení. Ovšem díky tradičnímu zpoždění stíhali koncert v Plzni i lidé nedochvilní... Ještě před otevřením klubu jsem stihl považovat dva lidi za Bizzára, nicméně napotřetí jsem se trefil a šlo se pozorovat zvukovou zkoušku Dysrhythmie od baru, což v Lampě znamená z balkonu. Pánům to jde náramně, zvuk se ustaluje, Bizzáro se diví, proč že to Marston nehraje na „stick“; tedy – (Raptor) Warr guitar; nehraje, protože to je Dysrhythmie, ne Behold… The Arctopus, proto. A ve vzduchu se vznáší tušení něčeho skvělého.

Osm hodin. Trojice vychází na pódium, kytarista téměř neslyšitelně zamumlá do mikrofonu „We are Dysrhythmia“ a jede se. Je vidět, že rozhled pánů sahá daleko mimo metal, Dysrhythmia valí „vlny“, přestože méně repetitivní než Byla nebo Krallice. Je v tom nějaké ambientno, ambientní přístup ke zvuku, většinou jde o zvukové stěny, mezi kterými by nepropadl špendlík; naživo to je výraznější než z desky. Prostě opravdu progresivní metal. Nazvučení vynikající (Marstonovy zkušenosti ze studia?), Dysrhythmia ani na moment nenudí, v hudbě se pořád něco mění, nicméně i na první poslech (znal jsem jen Psychic Maps) dokáží jejich songy zaujmout, sóla nepůsobí násilně, všechno souvisle plyne… Po skončení písně se ozve jen slabé „thank you“ a pokračujeme. Marston hraje na šestistrunnou basu jako na kytaru, (s trochou nadsázky) vlasy punker, oblečením indie, dovedností jazzman, headbangem… metalhead. Po celý večer se mi líbí světla, rychlé blikání seká bubeníkovy pohyby na fotky, paráda. Všichni tři pánové hrají naprosto suverénně.

Víceméně plný klub reagoval vcelku pozitivně – i když je vidět, že hodně lidí přišlo na Bleeding Through. V plánu byly tuším čtyři songy, jeden, „hit“ Room of Vertigo, se sám od sebe přidal.

Po nějaké chvíli přípravy, již si, jsa v tu dobu středně nachmelen, nedovolím odhadnout, začínají hrát The Faceless. Od loňského BA se změnil baskytarista (hádal bych pod dvacet, navíc je díky němu kapela ještě méně napadnutelná pro rasismus), jinak asi nic, bubeník pořád vypadá jako děcko… Rovněž oni se prezentují sympaticky krátkými poznámkami sympaticky podporujícími ostatní kapely.

Začíná se hrát, sypat, dobré je to, jenže těsně po Dysrhythmii se člověk neubrání srovnání, které dopadá jednoznačně hůř pro The Faceless, ať už jde o originalitu, zábavnost, skladatelské nebo hráčské schopnosti. Po krásně napojených vyhrávkách Dysrhythmie zní sóla The Faceless poněkud šroubovaně, „tak tam dáme sólo, ať je to zajímavější“, zpěvák by nemusel deathcorově strašit lidi pazourou, vypadá to, že kapela si není tak naprosto jistá svými instrumentálními schopnostmi (pardon – deformace Dysrhythmií, kdekoli jinde bych jim asi bez výhrad věřil), a tak dále. Zvuk se postupem času lepší až k mé spokojenosti, jen čisté zpěvy skoro nejsou slyšet. Přes vyjmenované zápory jsou The Faceless výbornou koncertní kapelou a já si splnil svá očekávání a bavil se. A basa v některých místech lezla krásně nahoru.

V přestávce před Bleeding Through se dozvídáme, že „zadní kytarista" je s The Faceless dva týdny, ale počítá se s ním už jako se stálým členem.

Od Bleeding Through jsem nečekal zázraky, jen jsem doufal a čekal, že se nebudu nudit, bohužel se ukázalo, že je na nich zajímavá přesně jedna věc: Mick Kenney. Klávesačka zas tak zajímavá nebyla a klávesy už vůbec ne, neslyšel jsem z nich ani tón. Z celé hlukové masy (zajímavé, že pouze headliner měl problémy se zvukem) občas lezla poměrně svérázná kytara, tu ovšem zadupal řev a bicí. Metalcore. Melodická místa zněla přes zvukový filtr zacpaných uší jako obyčejný pop. No. Po sestupu a opětovném výstupu se odhodláváme k odchodu. Před námi to už udělala část členů předchozích kapel.

A když už tu jsou, musíme si s nimi promluvit, zvláště s tou hladinkou… Druhého kytaristy se ptáme na nového basáka (a kromě toho do něj veselý Bizz valí kdo ví co), pak přichází on sám (Microphone či Mr. Cookie...); je pro nás překvapivé, že kytarista nemá moc rád metal a The Faceless jen tak pomáhá, jinak preferuje „video game music“ a něco takového i skládá. S Marstonem je pokec nejzajímavější, nová deska Krallice už je snad hotová a brzy vyjde, s Jarboe se pracovalo skvěle, podílí se na skládání i v Gorguts, doufá, stejně jako já, že evropská tour Krallice bude, říká, že je škoda, že neuvidím Zs v sestavě se dvěma kytaristy, dvěma bubeníky a dvěma saxofonisty… Zatím skončili Bleeding Through, z klubu se noří Kenney, který se do kouta zatlačit nenechal a asi proto byl rozhovor s ním velice krátký, nicméně je vidět, že stejně jako The Faceless na Brutal Assault 2009 rád vzpomíná.
Uff. Spokojenost. Naprostá.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Vůbec nevím, proč mě napadlo, že Marston bude s Dysrhythmia hrát na Warr Guitar, když jsem ještě před koncertem Psychic Maps slyšel dvakrát, kde nabustřená basa i zvukově opravdu supluje druhou kytaru, ale aspoň jsem se mohl o to víc těšit.. A věru bylo na co.

I přes nepřítomnost této mnohastrunné (bas)kytary dysrytmici přesvědčovali od první do poslední vteřiny (však jsem se také, mimo ně samé, ukázal asi jako i největší headbanger). Mě ovšem přesvědčili, že i poměrná naposlouchanost posledního materiálu (z toho se až na poslední ohyzdnost zahrála většina, ačkoli měli připravené snad i Seal/Breaker/Void a Sleep Decayer z Barriers and Passages a jednu z Pretest) mě živá podoba i přes autenticitu alba zmátla a místy jsem věci pořádně neidentifikoval.

The Faceless byli zase pravý opak. Veškeré písně (třeba The Ancient Covenant, Xeno Christ) člověk poznal hned od začátku a bylo také vidět, kdo byl jeden z tahounů večera, protože kapele se rozrosl i počet fans. Ukázalo se tak, že na rozdíl od hůře stravitelnější hudby první kapely, kde silně instrumentující trio na neurotičtěších podkladech chvílemi zní až jako improvizace (bubeník Jeff Eber nápadně připomínal Ondrajse), lidé na čitelnější a melodičtější hudbu reagují znatelně výrazněji. Zvuk se rychle srovnal do pohody a The Faceless opět předvedli přesvědčivou a výbornou show, ačkoli po předchozím „výplachu“ byl člověk lehce „otupělý“.

Mám vůbec něco psát k Bleeding Through, když výše máte slušivý popis? Ale jo. Co do metalcoru bych řekl pěkný set, který, přestože nabídl několik dobrých momentů, ničím nepřekvapil, protože těch standardnějších, očekávaných a jinde mnohokrát slyšených nabídl vícero. Ale takto se metalcore prostě dělá a tak vlastně kapele nemůžu až tolik vyčítat, když v žánru určitě patří k tomu lepšímu, co lze slyšet. Brandan Schieppati navíc krom pokérovaného těla ukázal, že i čisté vokály mu jdou více než slušně, takže v rámci uvedeného také docela spokojenost, i když to má krevní skupina není. Celkově však super akcička.

aktuálně

diskuze