ARCHSPIRE - Relentless Mutation

Album září 2017

V desce září se urodilo v technodeathovém, blackovém, rockovém i hip-hopovém hájemství, leč názory na totéž jsou často protichůdné. Inu, počtěte si.

Struktura článku:
1) ALBA MĚSÍCE: žebříček nejposlouchanějších alb s komentáři Marasťáků
2) AKTUÁLNÍ ALBA: seznam nejaktuálnějších alb (od sklonku jara 2017), které nedostaly více hlasů a jsou tedy zařazeny individuálně – výpis dle jednotlivých Marasťáků
3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve – řazení stejné jako u 2)

(4) ARCHSPIRE - Relentless Mutation (09/2017)

- technická zručnost kapely - no comment. Zvuk desky - no comment. Obal desky - no comment. Jednotlivé skladby - no comment.  Archspire - no comment. STAY TECH! (Kuba)

- totálně přehrocený, a to u všech nástrojů, včetně zpěvu, který dosahuje kadence zasloužilé komunistické písařky na stroji. Origin jsou proti nim slimáci, otázkou je, jak se tenhle přetrigrovanej ultranákul dá kvalitně odprezentovat živě. (LooMis)

- nové album prozkoumává možnosti, co vše je ještě posluchač schopen zachytit a vstřebat, když je mu každá nota podávána sonickou rychlostí. Naštěstí se nejedná o samoúčelnou prezentaci, skladby drží pohromadě a mají myšlenku. Co bych rozhodně vyzdvihl je nápaditá basa, naopak u natriggerovaných kopáků mi připadá, že chvílemi zbytečně na sebe strhávají pozornost. Bezpochyby nutnost poslechnout si. (BandCamp) (Herelson)

- technodeathové božstvo z Vancouveru bohužel propustilo génia basové kytary Jarona Evila, jehož místo zaplnil na nahrávce Jared Smith, ale jde o důstojnou náhradu. Mimořádně technicky vybavený hráč zapadl mezi zbylé borce úplně přirozeně a natlakovaný papiňák metalového hudebního umu přináší své poctivě udušené kusy masa. Zvuk bude asi pro leckteré náročné posluchače oním často diskutovaným plasťákem, nicméně mě to neruší. Nelze pominout fantastickou hru Spencera Preweta, jehož bicí artilerie citlivě, a přitom výbušně podporuje riffování dvojice Lamb/Morelli. S ultimátní přísností rozbíjí lebky a alespoň pro mě je poslech Kanaďanova umění velkým zážitkem. Neuvěřitelný tah má i chrochtač Oli Peters. Kadence poměrně dlouhých a složitých textů mu jde z klapačky jak z čerstvě promazaného a nabitého automatu. Při té rychlosti a zároveň zřetelné artikulaci bych se ho nebál poslat na battle s nejdrsnějšími rapery. Názory na desku budou možná protichůdné, ale pro mě zatím jedno z nejvýraznějších alb roku. Nutnost pro fandy sofistikovaného sci-fi deathu. (MXL)

(4) SATYRICON - Deep Calleth Upon Deep (09/2017)

- norské komando opravdu překvapilo. Kapela si vzala poslední tři alba, vytáhla to nejlepší, to ještě zdokonalila a k tomu přidala nové prvky, jako ženské vokály či jazz. Krom toho duo přitvrdilo a technicky se stalo zajímavějším. (Mystic)

- po pár posleších říkám, že se mi novinka od Satyricon kupodivu líbí a těším se na jejich koncert. Minimálně první dvě skladby považuji za opravdu dobré. Jen nechápu, proč před vydáním zveřejňují ty dva nejhorší songy z desky. (BandCamp) (mIZZY)

- v pořadí už páté album bigbítovové éry dua z Osla mě naprosto dostává. V dřevním primitivismu dokázali zajít daleko již v minulosti, ale tentokrát je všechno ještě trochu jinak. Nová deska má neuvěřitelně temnou mystickou atmosféru, přitom jakoby hráli sedmdesátkový rock s blackovými náladami. Samozřejmě, že to zase jede ve stylu Frostova úsměvného bum/čvacht/bum/čvacht, ale podmanivost se black´n´rollu Norů nedá upřít ani trochu. Satyr navíc štěká textová klišé s perfektní noblesou, což do všeho okolo pasuje na výbornou. O tom, že se už i v Satyricon hraje na saxofon, ani nemluvě. (MXL)

- poněkolikáté stejně a přece jinak. Album má silné i slabší chvíle, jako celek je však barevné a noblesní až majestátní. A asi ještě vyroste. (piTRs)

(3) CRADLE OF FILTH - Cryptoriana - The Seductiveness of Decay (09/2017)

- Cradle se vracejí ke kořenům, jen s lepší technikou a modernějším zvukem. Osobně jim to žeru i s navijákem. Nabroušenější riffy, přes to epická atmosféra, při níž ožívají všechny noční můry. (Mystic)

- neřekl bych, že zrovna já budu v roce 2017 opakovaně zařazovat do playlistu CoF. Nicméně to vypadá, že kapela chytila pověstný druhý dech a duo moravských brachů Marthus s Ashokem na tom mají lví podíl. Výsledkem je atmosférický symphoblack jako z nejlepších dob kapely. Škaroupka je bubeník světového formátu a řada zvratů a kytarových melodií poutá pozornost po celou dobu stopáže. Proč ne. (MXL)

- slyším všechno to riffování (hodně heavy a nemálo thrashové), brejkování a spoustu kudrlinek, místy až někam ke končinám "co všechno ještě zahrajeme". Ano, současná sestava CoF je v historii souboru papírově možná vůbec nejlepší. K mé smůle ale pod touto vycizelovanou slupkou nenacházím skoro nic, co by mi navodilo onu památnou sevřenou atmosféru, jakou si pamatuju z Vempire... nebo Dusk..., ani třeba určitou (rockovou) odlehčenost, která byla svěžím vánkem na valné části Thornography. Na chvíli zpozorňuji v podstatě až při osmé Death and the Maiden, kde mi přijde, že tohle by možná mohli být ti CoF, jak je mám zažité. Ale to mi přijde málo, setrvám tedy v dávnější minulosti. (piTRs)

(3) THE CONTORTIONIST - Clairvoyant (09/2017)

- nebýt to oblíbená kapela, tak bych tomu víc jak dva tři pokusy nedal a desku bych možná nadobro odložil. Nicméně za několik dalších poslechů to začíná vylézat. Ale death metal už je ta tam. (Kuba)

- ne, nejde to, tenhle mainstream, pidlikání o ničem nechci poslouchat. Zlatý Cynic nebo mňoukači Tesseract, kteří taky otočili o 180°, ale přesto to má ducha. Tady skřípu zuby, drápu nehty a rvu si vlasy nad tím zmarem. Je tady jedna jediná dobrá skladba – dvojka Godspeed a pak to jde do kopru. (LooMis)

- Contortionist nějak změkli, ale pořád je to líbivá hudba. (brutusáček)
 
 
 
 
 

(3) DÄLEK - Endangered Philosophies (09/2017)

- novinka Dalek je venku - sice žádný překvapení, ale poslouchá se to dobře. Je tu něco jak pro ty, co u Dalek rádi více hluku, tak pro ty, co si potrpí na melodičtější věci. (Kotek)

- naprosté nadšení! A vlastně ani nevím, proč. Dälek nepřicházejí s nějakou revolucí, jen pilují, brousí a lehce modifikují svůj svébytný tvar. Úvodní Echoes Of... je nářez jak z Absence, pak se deska uklidní, ale její síla je v postupné gradaci. Poslední čtyři kusy řezají hlavy! U předposlední Straight Razors mlátím hlavou do stolu, finální Numb je hip-hopové zakončení zcela v duchu starých Jesu. Endangered Philosophies značí návrat do formy! (onDRajs)

- už v rozhovoru mc Dälek tvrdil, že pořád makají na nových věcech. Novinka tedy přichází po necelém roce a tak krátký odstup není vůbec znát. Jak zmiňoval, předchozí deska naznačuje směr, ten se na novince dál rozvíjí. Je rozhodně temnější než jejích předchůdce. Víc plíživější a ne tak exaktní v hlukové stěně. Svojí atmosférou dá vzpomenout na nepřekonanou Abandoned Language a od jejího vydání je novinka pro mě nejlepším materiálem. (brutusáček)

(2) DYSCARNATE - With All Their Might (09/2017)

- že by Decapitated nastolili nový směr meshu-groove metalu? Šlape to, valí to, líbí se mi to. (LooMis)

- po pěti letech čekání je tady třetí album anglických smrťáků. Kromě změny labelu, kdy zakotvili ve stáji Unique Leader, došlo i ke změně na postu zpěváka/basáka s příchodem Ala Llewellyna z Arceye. Energií prostoupený výbušný groove death se nese oproti předchozím albům častěji ve středních tempech, ale to neznamená, že Matt Unsworth zapomněl na sypačky. Je to vynikající technický bicman, jehož hra je proložena mnoha finesami a stále žene hydru kupředu. Zabijácký kytarový sound je další předností novinky, často se riffuje na pomezí hardcoreových sekaček, což zní brutálně a heavy. Komu horshamské trio doposud unikalo, tak okamžitě nasadit sluchátka a PLAY s volume doprava! (MXL)

(2) GIGAN – Undulating Waves Of Rainbiotic Iridescence (09/2017)

- po čtyřech letech nová deska. Po asi nejlepším albu v diskografii to má Cigán poměrně těžké, ale opět povinnost. Nový zpěvák to zvládá slušně a místy to je strašná vyfetovanost. Inteligentně složený technical death s vesmírným nádechem, který by u nás opět mohl zahrát. (BandCamp) (mIZZY)

- z černých děr vylezla též chaos-masakrová monstra Gigan a mám pocit, že tu máme jejich nejlepší album. Ne, že by za čtyři roky došlo k nějakým zásadním změnám od Multi-Dimensional Fractal-Sorcery and Super Science. Počestní občané města Chicaga toho určitě vyhulili pěkných pár náklaďáků, ale jinak jde o čistokrevný experimentální techno/death naprosto originálního vyznění. Industriální a zlověstné, tíživá temnota vesmírných stříleček na monitoru, sci-fi krutost nejvyššího kalibru. Neurotickými beaty rozčtvrcené a elektronikou zmutované skladby nás sytí  zvuky z jiných světů. Psychedelická zkouřená rovina je přítomna od začátku do konce. Vše je naprosto čitelné a podřízené dosažení optimálního soundu Gigan, aniž by výsledek pozbyl na drtivosti. Povedlo se, a je to šílené! (MXL)

(2) LEPROUS – Malina (08/2017)

- další vyměknutí, ale na rozdíl od The Contortionist se tady nejedná o nějakou radikální změnu, ale pomalou evoluci směrem k líbivěji znějícím skladbám a skoro až písničkám do rádia. Ale vzhledem k vokálnímu rozsahu Einara se tohle tak nějak dalo očekávat, přesto tady je ale stále cítit metal. (LooMis)

- Solberg a Suhrke mění spoluhráče jako ponožky, ale ve výsledku to není moc znát. Leprous se hudebně mění jen minimálně. Metalu stále a pomalu ubývá, přibývá melancholického rocku a místy i "sladkého mámení". Ti, kteří mluví o duchu A-ha nebo Muse, nejsou daleko od pravdy. (onDRajs)
 
 

(2) LIVING COLOUR - Shade (09/2017)

- návrat černých bohů progresivního rocku po dlouhých osmi letech. (LooMis)

- zatím jen první dojmy. Přijde mi to živější než minulý počin a kapela po svém reunionu konečně přišla s důstojným zvukem. Skupina stále jede svůj šťavnatý bigbeat ovlivněný blues a nutno říct, že žádnou podobnou nenajdete. Proč? Glover a Reid jsou prostě jenom jedni. (onDRajs)
 
 
 
 
 

(2)  MASTODON - Cold Dark Place (EP) (09/2017)

- je dobře, že tyhle skladby nevyšly na řadových deskách, možná by tam zapadly, ale byly by určitě považovány za zbytečnou vatu. Takto poskládané vedle sebe ale potvrzují fakt, že to, co Mastodon dají na desku, za tím si zcela stojí. (LooMis)

- Mastodon přispěchali s novým epkem, které evidentně vypadá na materiál, jenž se na Císaře písku nevešel, přesto to zní trošku jinak, víc mělo a pop, ale pořád to má mastodontský feel. (brutusáček)
 
 
 
 
 
(2) PARADISE LOST – Medusa (09/2017)

- doomová  legenda z yorkshirského hrabství se nekompromisně vydává směrem, který byl nastolen na The Plague Within. Tedy stále blíže ke kořenům. Jestliže  předchozí deska plula v doom/deathových vodách, včetně návratu Nicka ke growlingu, na Meduse se to ještě zpomalilo, nacházíme tady vyloženě funerální kousky, podladěné kytary zní hodně do stoner a sludge, na zbusterovanou basu bych si u nich před pár lety nevsadil vůbec. Rozhodně nejbrutálnější deska od dob Shades of God, i když hudebně se jde v čase ještě dál. Důkazem budiž bonusová předělávka sebe samých v podobě Frozen Illusion.  Ačkoliv současná tvorba není úplně na první poslech, její síla se projevuje s každým dalším poslechem. (MXL)

- hodit aktuální desku šmahem až někam k debutu Lost Paradise jeví se příliš krátkozraké. Jistěže PL jsou na Meduse ještě blíž kořenům než na nahrávce předchozí (která už hodně v tomto směru naznačila a rozvinula, takže o vyložené překvapení se určitě nejedná), ale 27 roků, které mezi prvotinou a novinkou uběhly, je slyšet ve všech směrech, z nichž zejména skladatelské zkušenosti jsou nepřeslechnutelné. I přes zemitost a skutečně celkově hodně doomovou tvář Medusy jsou zde vystopovatelné téměř všechny polohy, kterými PL za svoji dosavadní evoluci prošli. A poslouchat je rozhodně co, samozřejmě s ohledem na fakt, že svůj vrchol má kapela přes 20 let za sebou. Nicméně drží se zatím určitě důstojně a obstála i v této pseudo-retro fázi, jejíž popírání by bylo popřením samotné podstaty PL. (piTRs)

(2) PYRRHON - What Passes for Survival (08/2017)

- uf, tohle je fakt palba. Jedna z nejzběsilejších death grind desek, co jsem kdy slyšel, občas téměř na hranici poslouchatelnosti. Pěna u huby. (Kotek)

- po brutusáčkově zmínce v minulém albu měsíce jsem ze zajímavosti poslechl, a nechápu, jak jsem doposud mohl tuto kapelu ignorovat. Jak poznamenal AddSatan „skřípe jim to fakt pěkně“. Takovýto technical death já můžu a ani zde nevadí absence pekla. Klidně bych si to dovedl představit ještě víc přehnané. (BandCamp) (mIZZY)
 
 
 
 
 
(2) THE HAUNTED - Strength in Numbers (08/2017)

- dobrá deska. Marco Aro se tentokrát pochlapil, ale nejen on. Po Exit Wounds je tohle zase pořádný thrashovej úder pěstí na solar. (LooMis)

- ne, ne, ne a stokrát ne. Po personálním zemětřesení,  které u Švédů nastalo po parádním, byť hodně alternativním Unseen (2011), to jde u The Haunted z kopce. Tři pětiny sestavy se odporoučela a kapela od té doby neví kudy kam. A tak sází na jistotu. Jenže je to rutinní švédská (rádoby-neo) thrashová nuda, kterou jsme slyšeli už tisíckrát a lépe. Nejhorší je ten kvákající Marco Aro... Strength in Numbers není nějaký hrůzný shit, ale v porovnání s ranou tvorbou The Haunted nenabízí ani zbla tehdejší invence a cloumající agrese. (onDRajs)
 
 

(2) WOLVES IN THE THRONE ROOM - Thrice Woven (09/2017)

- legendy ohníčku, Two Hunters už je dávno minulostí. Stále víc se nám do toho roubuje post rock a deska působí lehce nekompaktně, přesto pořád se jedná o nenáviděný ohníček. (brutusáček)

- šest let od poslední blackové desky přišli bratři Aaron a Nathan Weaverové s čerstvým kytaristou Kody Keyworthem a především s novým nabroušeným materiálem. Po příznivém dojmu z koncertu na Brutal Assaultu, bodují u mě Amíci také s novou deskou. Nekompromisní blackové sypanice střídají zpěvy v podání skvělé Anny van Hausswollf, post blackové pomalosti zde také najdeme, a každou chvíli narazíme na  nějaké synťákové plochy, pro WITTR nepostradatelné. Právě ty podtrhují vše kosmické, z čeho kapela čerpá. Dá se říct, že jde o částečný návrat k Black Cascade, ovšem vše překopáno a zpoplatněno současnému cítění tvůrců. (MXL)
 

 
 

Kuba

FULL OF HELL - Trumpeting Ecstasy (05/2017)
- bolest, krev z uší a zase jenom bolest. Přesně tento grindcore já tuze rád.

Spacosh

SLEEPMAKESWAVES  - Made Of Breath Only (03/2017)
UNEVEN STRUCTURE - La Partition (04/2017)

LooMis

AUGUST BURNS RED - Phantom Anthem (10/2017)
- tenhle pennsylvánský kvintet začínám mít čím dál raději. Metalcore v jejich podání je neuvěřitelně svěží, plný nápadů, ale hlavně technicky naprosto dokonalý. Stejně jako na mne kdysi zapůsobili Unearth jakožto totální zjevení mezi jinak průměrnými a na jedno brdo znějícími, metalcore vyznávajícími spolky, tak nyní se mi to samé děje s August Burns Red. A to je prosím pěkně už jejich 7. deska za 12 let.

HYDRARRGYRUM - Rebirth In Steel (09/2017)
- tohle je taková moje tuzemská srdcovka. Možná protože je kapela z Ústí nad Labem, tak se v minulosti nedokázala prosadit, jako jiné heavymetalové spolky (a ne že by si to nezasloužila). Každopádně debut Rituál stále považuji na naší scéně ve své době za malé zjevení. Comebackovka v podstatě pokračuje v nastolené cestě, jenom se trochu zmodernizoval zvuk (slyším tam i nemálo klasického panterovského hřmění), některé staré skladby dostaly nový prostor a byly lehounce přearanžovány (pro mne k horšímu, postaru to mělo takovej ten příjemnej amatérskej drive). Určitě doporučuji všem klasickým hevikářům a powermetalistům.

BLAZON STONE - Down In The Dark (09/2017)
- tady si někdo z Rolfa Kasparka udělal malého kašpárka, zapomeňte na comeback Running Wild a pusťte si do sluchátek tuhle sice nic neobjevující, ale stylově naprosto upřímou kopírku toho, jak RW zněli v 90. letech.

ARGUS - From Fields of Fire (09/2017)
- nedávno jsem si zase nostalgicky pouštěl starý Candlemass a dostal chuť na nějaký novější epický doom metal. Není to špatný, ale do nadprůměrna tomu ještě maličký kousek chybí.

Mystic

KAUAN – Kaiho (09/2017)
- novinka od ukrajinsko/ruského projektu Kauan, který mi vyrazil dech. Nečekal jsem, že by předchozí deska Sorni Nai nelze překonat, ale mýlil jsem se. Kaiho je album pokračující v tendenci zjemňovat svůj výraz a definitivně opouštět metalovou muziku. Více post-rocku a atmosferických křehkých ploch, které svojí atmosférou a emocemi s citlivým člověkem jako já prostě hnou.

MYRKUR - Mareridt (09/2017)
- tohle album mě překvapilo. Je mnohem dospělejší než debutová nahrávka. Black metal ustupuje spíše atmosferické něžné hudbě, přes to když vyleze na povrch, stojí za to. Přes to se mi více líbí ony něžné pasáže s čistým vokálem, protože tato hudebnice vokální neuvěřitelně vyzrála.

BELPHEGOR – Totenritual (09/2017)
- Belphegor překvapili. Jejich vývoj směřuje směrem k větší techničnosti. Neopouští black, jak se zdálo na předchozí desce Conjuring the Dead. Naopak využívají black i death metal a vše naprosto zabíjí nový mladý bicman Simon “BloodHammer” Schilling, jehož bicí jsou doslova vražedný nástroj. Jinak klasika s typickými Belphegor sóly, vyhrávkami a démonickou atmosférou.

ANCST – Furnace (02/2017)
- kapela, níž znám díky Heretoir, neboť jsou to jejich kamarádi. Příjemná směs blacku a crustu s velkou dávkou energie

DER WEG EINER FREIHEIT – Finisterre (08/2017)
- německá sázka na jistotu. Album je epičtější než dřívější desky. Velmi intenzivní post blackový zážitek.

DISTANT LANDSCAPE – Insights (05/2017)
- nic převratného, ale kdo má rád post rock s přesahy do post metalu, může ho album potěšit, leč se nemůže rovnat špičce žánru. Jedná se však o novou formaci a album se poslouchá hezky. Vokály jsou příjemné, připomínají mi Katatonii s post rock/metalovým podkladem.

Kotek

TERA MELOS - Trash Generator (08/2017)
- další staří známí, příjemně zamotaná kytarovka vyvedená v zářivě psychedelickejch barvách.

DEAD CROSS - Dead Cross (08/2017)
- Dave Lombardo, Mike Patton a Justine Pearson. Srážka Suicidal Tendecies, Fantomas a Retox. 

LOWER SLAUGHTER -  What Big  Eyes (09/2017)
- to je tak, když někdo rád Beastie Boys, noise rock a hardcore punk. Ideální párty deska. 

onDRajs

ATROX - Monocle (09/2017)
- překvapení se nekoná. Norové pokračují v duchu hodně podceněného Binocular. Tenhle devadesátkový avant-metal v dnešní době dost postrádám.

brutusáček

PROPAGANDHI – Victory Lap (09/2017)
- konečně po letech čekání je na světě nová deska amerických punkáčů Propagandhi. Po nathrashlém předchozím počinu je novinka víc uvolněnější a melodičtější.

UNSANE – Sterilize (09/2017)
- pražský koncert startuje evropskou tour amerických noise legend, nechybí samozřejmě nová deska, která bolí, ale je na poměry kapely docela i melodická, každopádně rachot je a bude.

NIGHTBRINGER - Terra Damnata (04/2017)
- v Praze si dávají dostaveníčka black metaly z takzvané vlny „okultních“ black metalů. Já bych uvítal koncert Američanů Nightbringer, protože ta letošní deska fakt šlape, byť je o fous slabší než ta předchozí. 

VOYAGER - Ghost Mile (05/2017)
- prog/rock/metalový Australani mě chytli napoprvé díky zpěvu, zajímavá barva hlasu, která zní, že se tam snad i nehodí, opak je pravdou a muzika šlape. Takže 19.10. v Underdogs!

mIZZY

GRAVE PLEASURES – Motherblood (09/2017)
- novinka post-punkové kapely s Kvohstem v čele. Zatím se mi líbí více než Dreamcrash, kvalit Beastmilk však opět nedosahuje. (BandCamp)

INGURGITATING OBLIVION – Vision Wallows In Symphonies Of Light (04/2017)
- další kapela, kterou jsem objevil díky tipům ostatních a divím se, že jsem ji mohl dodnes přehlížet. Skvělá technická smrt. Že by letošní rok patřil death metalu? (BandCamp)

POSSESSION – Exorkizein (04/2017)
- black/death z Belgie. Šlape to tak napůl, ale jisté kvality to má. Uvidíme, co živák. (BandCamp

CELESTE – Infidèle(s) (09/2017)
- řekl bych „klasika od Celeste“, ale zní to o něco lépe než předchůdce. Francouzi si více hrají s disharmonickými riffy, ale sludge/black/post-HC jádro zůstává. Zvuk je čistý, Morte(s) Nee(s) nepřekonáno. (BandCamp)

PROFUNDIS TENEBRARUM – Disciples Of Venomous Death (07/2017)
- blackec ze země, odkud pochází šílená zvěrstva. Tito Španělé nijak přes hranu nejdou, byť je album nasekané slušně. Za poslech stojí, několik prvků mě však lehce irituje. (BandCamp)

Herelson

APOTHEON - Mechanically Consumed (06/2017)
- pro ty, kterým se líbí styl Vale of Pnath nebo Allegaeon, bude konvenovat i toto EP. Kolekce je k dispozici i jen jako instrumentální verze. (BandCamp)

EX EYE - Ex Eye (06/2017)
- avantgardní rock/metal, kterému vévodí saxofon. Co dodat? Jen pro fajnšmekry. (BandCamp)

EZERATH - Overture: The Heir Apparent (06/2017)
- jednomužný projekt, který vypráví příběh z fantastického světa Ezerath. A stejně jako fantazie, je i tato deska pestrá a hudebně osciluje od Opeth přes Behemoth až třeba k Virvum nebo Fleshgod Apocalypse. Deska je plná atmosféry a hudební zručnosti. Tvůrce má velký potenciál, rozhodně ho doporučuji sledovat. (BandCamp)

JSt

GIUSEPPE IELASI - 3 Pauses (02/2017)
- minimální ambientní (nebo soundartová) meditace s nádhernými překvapeními.

FATHER MURPHY / JARBOE (09/2017)
- jen dva tracky, ale přesně tak uhrančivé, jak by se od autorů dalo čekat. Špína Father Murphy sice absentuje, ale je to silné. 

piTRs

STEVEN WILSON – To the Bone (08/2017)
- a tenhle na to šel zas úplně jinak, což je zřejmě jeho recept na to, jak vydávat ob rok desky, které mají smysl a drží kvalitativní laťku na standardní úrovni. Nicméně k předloňské Hand. Cannot. Erase. se asi budu vracet častěji.   

THRESHOLD – Legends of the Shires (09/2017)
- poté, co neznámo proč vyhodili léty protřelého Damiana Wilsona (druhý kytarista Pete Morten se asi radši preventivně odporoučel sám) a za mikrofon přijali navrátilce Glynna Morgana (zpívá na dvojce Psychedelicatessen z ´94), předhazují Threshold koncepční 2CD novinku. Na ní si nejen nevylámali zuby, jak se to s obdobným formátem stalo řadě ostatních, ale povedlo se jim vše skloubit tak, že albu přes množství poloh a nálad nikde nepadá řetěz, celek působí naprosto organicky, a když těch 83 minut uteče rychleji než byste očekávali, chcete zas.

 
 

 
 

Kuba

 BELIEVER - Transhuman (2011) 
 - ačkoliv nemám detailně naposlouchanou diskografii kapely, tak Transhuman přináší celou řádku skvělých nápadů.

 MURDER THERAPY - Symmentry Of Delirium (2009)
 - zajímavé pozorovat vývoj od Murder Therapy k Nero Di Marte. Každopádně obě tváře kapely jsou nadstandard.

Spacosh

FÖLLAKZOID - III (2015)

Mystic

ARCHITECTS - All Our Gods Have Abandoned Us (2016)
- leč se nejedná o styl jemuž holduji, tuto metalcore/post-hardcore skupinu uctívám a poslední dobou mě právě tohle album provází při cestování a pohybování se městskými ulicemi.

DOWNFALL OF GAIA – Atrophy (2016)
- v poslední době se velice věnuji post black metalu, především jsou nálady na black s vlivy sludge a nebo post/sludge metalové “veselice”. Tuto kapelu mám již nějakou chvíli rád a poslední deska jí představuje v tom nejlepším “světle”. 

Kotek

YOSSARIANS - Fabric of Time (01/2017)
 - svojskej indie noise rock, kterej by se dal přirovnat k takovejm odlehčenějším, popovějším Swans. Ale to by nebylo tak úplně fér, tohle album má svůj vlastní, jasně rozpoznatelnej rukopis.

ARTO LINDSAY - Cuidado Madame (01/2017)
 - vykliděný, houpavý brazilský rytmy, úlisně hladivej zpěv, a k tomu náznaky no-wave kytarovýho hluku. Super odpočinková deska. 

brutusáček

ONRY OZZBORN - c v p ii d (02/2017)
 - další hip hop, tentokrát víc „civilnější“ z labelu Fake Four, doporučuji předchozí desku DUO, na které je 17 skladeb a na každé je jiný host (P.O.S., Aesop Rock atd.)

HATE ETERNAL – vše 
- prostě peklo

MASTODON – vše
- příprava na koncert

mIZZY

EGGS OF GOMORRH – Rot Prophet (06/2016)
- švýcarská black/death sypanice o intenzitě Antaeus, Panzer Division Marduk nebo Lvcifyre. Naživo ještě lepší než z alba. (Bandcamp)

Herelson

LIZARD PROFESSOR - Eccentricity (Instrumental) (06/2016)
- znám zatím jen instrumentální verzi alba, ale ta stojí za to. Fusion jak se patří, technika a melodie si nezadá s dynamikou. Between the Buried and Me zahrané Plastic Mind Frequencies. Pro dokreslení jen dodám, že Lizard Professor se zúčastnili tour například s Animals As Leaders nebo The Faceless. (BandCamp)

Gába

THE FOUR OWLS - Natural Order (2015)
-...a stále dokola a dokola...tohle se neoposlouchá asi nikdy

OCEAN WISDOM - Chaos 93 (2016)
- vynikající deska, taky točím už nějakou dobu. High Focus vůbec těžce válcuje.

PANTERA - vše
- poslech: 6519x
- rozdupanej, rozsekanej a rozemletej na kaši: 6519x 

JSt

ENHET FÖR FRI MUSIK - Enom Dig, Enom Mig (2015)
- švédský psychedelický/free folk. Špinavý, extrémně strohý, zároveň hypnotický a nepravidelný. Přesně jak to má být, ale bez pocitu šablonovitosti.

JAMES TENNEY - Arbor Vitae (2008)
- komponované ohledávání zvuku, harmonií, tonality... Tak trochu Morton Feldman in drone. Smyčce.

DRUNJUS - Enceladus (2008)
- abstraktní psychedelická špína, pod kterou se kdesi v hloubce skrývají nádherné folkové melodie. Jde o jeden z mnoha projektů fascinující wisconsinské scény (10-15 let zpátky?), je tu souvislost s labelem Digitalis, hraje tady mj. Clay Ruby.

MXL

SEPTICFLESH - Codex Necro (2001)
 - Řekové dotáhli svůj styl do dokonalosti a novinka zní přesvědčivěji, než některými kritizovaný, ale pro mě stále skvělý Titan.  Pražský symfoňák dává Septicflesh křídla, brilantní aranže a jednou blacková, podruhé neoklasicistní nebo do třetice lehce gotická melodika, nejednou špikující surový deathový masiv. Typická známka kvality shnilotiny made in Athens.  Bývalý bubeník Decapitated Krimh do kapely perfektně zapadl, až dokonce svého oblíbence Fotise nijak nepostrádám. Na albu se - zřejmě s ohledem na živá provedení – citelně ubralo na Sotirisových čistých vokálech, což považuji za jeden z mála nedostatků. Dokonalá grafická složka alba je Sethovým standardem. Jedna z kapel, které se daří vyvolávat působivý umělecký dojem s naprostou lehkostí.

piTRs

THE WINERY DOGS (2013)
- nedávný pražský koncert Richie Kotzena jsem sice vzhledem k příliš funk-soulově poskládanému setlistu aktuálního turné nakonec odpískal, ale dostal jsem se díky tomu k The Winery Dogs – kapele tří es, která se však na tomto jejím debutu většinou dokáží ovládat a svoji vytříbenost netříštit, nýbrž zužitkovat pro sílu celku (na dvojce Hot Streak se to povedlo jen o chlup hůř). Výsledkem je místy až explozivní multižánrová nálož s často až hitovým potenciálem.

aktuálně

diskuze