Poslední listopadovou neděli se nám v Praze opět sešel slušný metalový dvojboj: thrash metal Anthrax v Roxy vs metalcore August Burns Red v Akropolis. Nejraději bych šel na obojí, protože, a to znovu a rád zdůrazňuji, ABR považuji momentálně za to nejlepší, co může progresivní metalcore nabídnout. Takže proč vlastně jít na Anthrax za více peněz s méně četným kapelovým obsazením? Inu: Anthrax jsou momentálně v Evropě v doprovodu Slayer na jejich rozlučkovém turné (den předtím hráli ve Vídni), a tak jsem trochu doufal, že budou hrát spíše staré věci v rámci určité "nostalgie". Druhým důvodem byl koncert Armored Saint na začátku tohoto měsíce, kde to (nejen) John Bush totálně rozsekal, tak abych měl "srovnání".
Poměrně se zajímavým předstihem byli na tuhle akci dosazeni S.D.I. Výborná volba, která mohla přilákat nejednoho thrashového staromilce. Jelikož jsem Němce, i když byla v (relativně) poslední době párkrát příležitost je, třeba v Modré Vopici nebo na Obscenu, vidět, bylo tohle moje první setkání s další legendou. Co musím tomuhle triu dát k dobru hned na začátku, je německý smysl pro akurátnost – mělo se začínat 19:25 a prakticky na vteřinu si to Reinhard Kruse a spol. přihasili na pódium. Typicky německá přesnost byla příznakem i během celé show – v podstatě minimální proslovy, a v tom jediném delším, který směřoval i k lidem na balkónu, aby se zapojili, Reinharda někdo poslal do prdele.
O něco málo víc než 30 minut nabídlo průřez tím zajímavějším, co kapela na svých 3 historických deskách nahrála – Fight, I Don't Care, Panic in Wehrmacht, Comin' Again, Alcohol nebo Long Way from Home. Příjemné navnadění na hlavní hvězdy podtrhnul jednak podařený zvuk, ve kterém Reinhardova basa hrála (a musela) prim, podobně jako na studiovkách, a druhak punkový nádech některých skladeb byl potlačen thrashovým drajvem, takže zůstaly jenom určité “agro” pasáže, které ale prostě můžou vymyslet, a dovolit si, pouze Němci. Podobně jako třeba to mají Tankard. A také minimum místa na pódiu bylo dobré pro to, že Danielovy bicí byly na dosah a opět tak byl kontakt na kapelu prakticky bezprostřední. Závěr? Jasně, na samotný závěr se rozjel velice slušný mosh pit. Prostě tohle byl Megamosh, a další měl ještě přijít. Přijít?
V úvodu jsem avizoval naději ve starý setlist ANTHRAX. Přání bylo vyslyšeno, ale z celého toho podání je tak trochu cítit jeden velký kalkul. Zaplatit 900 Kč za 90 minut hraní? Proč ne, ale to by nesměl být avizovaný začátek ve 20:20 protažen o dalších 15 minut, které pak na konci chybí. K tomu přidejme nějaké to zdržení před přídavkem a je zapotřebí odečíst i úvodní (tradiční) znělku The Number of the Beast a dostanete tak cca 70 minut čistého hraní. Do nich se vtěsnalo 10 skladeb, 1 přídavek a panteří Cowboys from Hell jako krátké nástupní intro na přídavek. U něj, resp. před ním, se ještě krátce zastavím - přijde mi vrcholně podivné, pokud kapela ví, resp. jí pořadatel sdělil, že kvůli hluku by se nemělo končit přesně ve 22:00, ale již 21:50. Odchod před přídavkem tak byl takový prapodivný, jakoby ani samotní hráči nevěděli, jestli se ještě vůbec vrátí. Spousta lidí už i začala odcházet...
Hudebně to ale byla jedna radost za druhou - ani tolik nevadilo, že Joey Belladonna byl docela potichu, šlapalo to a člověk se mohl nechat unášet myšlenkami do historie, kdy je jejich vystupování v bermudách (metalisti!) a energická show právem zařadila mezi nejvlivnější kapely vznikající thrashové vlny. Dneska už to není tak spontánní, pánové se, s výjimkou Joeyho a Franka, po pódiu až tak dravě nepohybují (mladík Jonathan Donais prakticky vůbec), ale skladby samotné dokážou stále hlavu rozhoupat do rytmu a ruka zaťatá v pěst také nesčetněkrát vylétne do vzduchu. Pominuli-li uprostřed setu zasazené nové věci (fungovaly v celém kontextu skvěle!) Breathing Lightning a o chloupek starší Fight 'Em 'Til You Can't, jádro tvořily první 3 desky s Belladonnou s centrobodem v Among The Living s 5 skladbami. Vzhledem k tomu, že ale o krapet více mám rád předchozí Spreading the Disease, velmi jsem vítal třeba zařazení Medusy! (Ale aby zahráli Gung-Ho, to ne). Ale tím nechci říct, že by hymny I Am The Law, Among The Living (hned na úvod naprostá pecka) a zejména Caught In A Mosh nezabíraly. Tohle jsou pochopitelně kompozice, které má mít každý správný thrasher ve svém slabikáři.
Závěr, který se nakonec lehce protáhl přes 22:00, vyvrcholil (tolik nezbytným) "krmením" kotle trsátky, za který by se nemusela stydět ani Metallica. Ale tohle beru zase jako dobrý způsob, jak fanouška obšťastnit vzpomínkou na celý život (a za ty prachy).
I když hned v úvodu bylo jedno malé ale, ve své podstatě se vlastní hudební část koncertu Anthrax určitě povedla. Fanoušek mohl být spokojený a klasické songy řvala půlka Roxy. Ale pachuť těžkého byznysu, kterou už nějakou dobu mám na patře z celého dění kolem této (kdysi) legendy, přetrvává. A proto s chutí naopak dodávám, a přihřívám tak polívčičku heavy metalu - Armored Saint s Johnem Bushem byli oproti Anthrax minimálně o ligu výš!
A zcela na konec teda ještě jedno rýpnutí. Pokud někdo sleduje dění kolem Anthrax blíže, určitě musel narazit na nářky Scotta Iana na prodejnost desek. Takže sponzory je třeba hledat, a to pak vidíte na stand-upech po stranách pódia miniloga jistého energy drinku stejně jako na kopácích a nátepnících Franka Bella. Jenom se divím, že s sebou Charlie Benante nevozí v merchi ještě svoje kafe, ale jen triko "pouze" za 800 Kč!
Setlist Anthrax
The Number Of The Beast (Iron Maiden Cover)
Among The Living
Caught In A Mosh
Got The Time
Madhouse
Fight 'Em 'Til You Can't
Breathing Lightning
NFL
Medusa
I Am The Law
Be All, End All
Antisocial
Cowboys From Hell (úvod)
Indians
Vložit komentář