Thema Eleven je na českých polích a lukách (územně rozšířenější alternativa k luhům a hájům) vcelku ojedinělý zástupce temnějších emotivnějších hardcoreových odnoží, a tak se také těší zaslouženému obdivu. Až na dvě příjemná živá setkání mě dosud tento povyk úspěšně míjel a The Great Misanthrope je první studiovou nahrávkou, se kterou mám tu čest. Představování proto zcela opomenu, stejně většina zainteresovaných o kapele nejspíš ví víc než já, šup k nahrávce.
The Great Misanthrope je přesně to, co jsem po shlédnutí dvou živých

vystoupeních očekával, zachmuřeně zoufalý emotivní hardcore s vlivy Neurosis a dalších veselých juch juch spolků, z českých by z aspoň rámcově souvisejících kapel stály za zmínku Lvmen a Ema Camelia. Přiznám se, že už při prvním poslechu jsem měl z TGM lehce rozporuplné pocity, na české standardy sice deska dobrá, ale světově přešlapování v lehkém nadprůměru. U kousků z depresivních soudků se ale na první poslech soudit nevyplácí, následuje druhý třetí poslech, dojem zůstává stejný, další další poslech, žádná změna. Problém TGM je v kompozici jednotlivých skladeb, kde se nepodařilo správně namíchat výrazné momenty s atmosférickými pasážemi. Některé části pak mají zbytečně kulisově nudný charakter, snahy o oživení, překvapení často bohužel vyznívají spíše rušivě a temnou atmosféru nechtěně prosvětlují. Ne, není to žádná ostuda, sU kousků z depresivních soudků se ale na první poslech soudit nevyplácí, následuje druhý třetí poslech, dojem zůstává stejný, další další poslech, žádná změna. Problém TGM je v kompozici jednotlivých skladeb, kde se nepodařilo správně namíchat výrazné momenty s atmosférickými pasážemi.podobným problémem se potýkají i mnohem známější žánrové veličiny, nicméně u podobné hudby, kde právě kompozice alba má na výsledný dojem vliv větší než kde jinde, se pokulhávání skrývá jen velmi těžko. TGM tak zůstává spíše kulisovým albem, než nějakým zapamatovatelným prožitkem, místo aby vám umožnil se ponořit do hloubky a hledat cennosti u dna, dává vám omezenou zásobu kyslíku, která vás nutí plavat jen pár čísel pod hladinou a občas přívod o2 přiškrtí natolik, že vám nezbyde nic jiného než se nadechnout.
První setkání s Themou Eleven skončilo lehkým zklamáním, po dvou koncertech a chvalozpěvech z mnoha zdrojů jsem očekával přece jen laťku posazenou o něco výš. Ano, lokálně je Thema určitě ojedinělá záležitost a za to chválím, z globálního srovnání už v první části peletonu chybí a zůstává na pozicích, ze kterých je sice ještě možné zaútočit na slušné umístění, ale při troše smůly se i propadnout hluboko dozadu na ne právě lichotivé pozice. .:. 6/10

Psát o tom, jaká byla s deskou The Great Misanthrope spojena očekávání, je naprosto bezpředmětné. Veškerý ten humbuk se točil především okolo spolupráce s Alexem Newportem, která dávala tušit, že nová deska Themy bude výjimečná. Výjimečná skutečně je a já si troufám i tvrdit, že lepší tuzemská hardcorová deska vyjde letos opravdu jen stěží.
Je úplně jedno, jestli se budeme motat okolo termínu emo (už i já dostávám na tohle slovo alergii) nebo se mu pro jeho jistou „kontroverzi“ vyhneme, ovšem je jasné, že emotivně vypjatější materiál si téměř neumím představit. The Great Misanthrope je niterní zpověď, která bolí, je plná trýzně a smutku, přesto je zde slyšet mnoho odhodlání a zdravé agrese. Zde se skutečně nejedná o vyumělkované, prvoplánovité pózy, zde věřím každému nářku, každému zoufalému vykřiknutí, každému surovému hrábnutí do strun, vše je velice přirozené a lidské. Celá deska je plná pocitů, a to většinou těch nejčernějších a takhle temné a ponuré, zároveň jistou melancholií a nostalgií nasáklé, kytary jsem snad ještě neslyšel. Skutečně klobouk dolu nejen před výsledným zvukem, ale i jednotlivé rify a kytarové vyhrávky jsou ve své podstatě dokonalé a říkají vše. Kolikrát nejsou ani příliš složité a je zde jasně ukázáno, že síla Themy je v atmosféře. The Great Misanthrope je učebnicový příklad toho, jak někdy i z minimalistických ploch vytřískat naprosté maximum, které ve své podstatě strčí do kapsy lecjaké virtuózní „onanie“, které sice hudební kritik pro svou složitost a náročnost nadšeně zhltne, ve výsledném efektu pak ale zní sterilně a jsou v podstatě bez myšlenky, bez atmosféry, bez něčeho, co by udělalo z hudby něco víc než jen matematiku a puzzle, bez něčeho, co by z hudby udělalo silnou pocitovou záležitost, která se do nás zahryzne, vcucne a vypustí až uzná sama zaPokud vás něco skutečně vytočí, máte pocit, že nic nemá smysl a nevíte kudy kam, doporučuji si pustit The Great Misanthrope, tato deska vám totiž buď ukáže, že může být ještě hůř, nebo vám na straně druhé dodá odhodlání s věcmi okolo sebe něco udělat.vhodné. Ano, skutečně si myslím, že spoustě nahrávek chybí něco jako sugestivní atmosféra, nálada, pádný argument, proč sáhnout zrovna po té dané desce, zkrátka nějaké charisma. To ovšem rozhodně není příklad placky The Great Misantrope, u níž je právě atmosféra největší zbraní.
Hned první skladba Soft is the Skin je v ledasčem překvapující, například sypačky bych na desce Themy opravdu nečekal, nicméně jako malé zpestření to funguje výtečně. Po pomalém, hypnotickém úvodu se přesuneme do velice agresivní a rychlé polohy, z které už pak plynně přecházíme do pomalé, valivé a hutné hardcorové blasfémie a zejména vokální nástup je v těchto momentech skutečně mocný. Stává se mi docela často (obzvlášť v hardcoru), že v jinak výborné muzice mi lehce vadí vokál, zde je tomu naprosto naopak a právě vokální stránku desky považuji za jednu z nejvydařenějších. Výtečný, naléhavý řev, který je, stejně jako hudba, nasáklý ponurou, tesknou atmosférou, z které je cítit právě i onen zdravý vzdor. I vokály jsou neuvěřitelně „prožité“ a svou atmosférou a silnou emotivností vás naprosto pohltí. V první skladbě nám Thema 11 v podstatě odhalí vše, po neurvalém úvodu a mohutném, valivém hřmění, přijde uklidnění, zasněné kytarové motivy, pohodička, klid po a před bouří. The Impact ještě více poodhalí klidnou tvář Themy, dokonce nabízí i klidnější vokální přednes, který nám dokazuje, že na nové desce se opravdu i zpívá (i když samozřejmě neustále krásně přiškrceným a naléhavě řvoucím hlasem, žádné přehnané popěvky díkybohu očekávat nemusíte). V této skladbě vyniká i instrumentální vyzrálost Themy, která opět spočívá v pohrávání si s náladami. Například příjemně teskná basa v kombinaci s klidným kytarovým vybrnkáváním je zde skutečně skvostná. Cash for Rockin je v jistém směru odlehčenější (v rámci možností), vyniká opět hravými kytarami a do popředí se dostává i rytmická složka, bicí jedou hezky od podlahy a skladbu nakopávají do příjemně uhánějícího tempa. Největší skvost se ovšem skrývá pod pořadovým číslem pět, The

Marvel má vše, od klidného, zasněného úvodu, kde kytaristé definitivně potvrzují svou obrovskou hráčskou a skladatelskou vyzrálost, jelikož jakým způsobem si poradili s melodickými vyhrávkami, aby zároveň zůstali správně temné a „drželi“ atmosféru, to je obdivuhodné, přes neklidné intermezzo, které naznačuje další dění, až po úplné vyvrcholení, kde se Thema dostane skutečně do těch nejvyšších obrátek a parádní rytmicky chytlavou pasáží přesvědčí i ty poslední pochybovače. Private Vision of Hell je přímočará, melodická skladba, v které se opět s citem střídají rychlejší, agresivní pasáže s těmi zasněnými, vyklidněnými. Závěrečná Tempest nijak zvlášť nevybočuje a je důstojnou tečkou za touhle výtečnou deskou, která parádně drží pohromadě a svou jedinečnou, uzavřenou atmosférou mě totálně pohltila.
Pokud vás něco skutečně vytočí, máte pocit, že nic nemá smysl a nevíte kudy kam, doporučuji si pustit The Great Misanthrope, tato deska vám totiž buď ukáže, že může být ještě hůř, nebo vám na straně druhé dodá odhodlání s věcmi okolo sebe něco udělat. Tyto dva základní motivy (beznaděj, smutek, prázdnota v kontrastu s nadějí, odhodláním a zdravou nasraností) jsou totiž hlavním pojítkem této desky, která rozhodně bude vaší pravidelnou dávkou emocí. .:. 9/10