Suffocation nikdy nebyli tak plodnou kapelou jako další matadoři a jejich kolegové Cannibal Corpse, kteří zásobují fanoušky hudbou skoro každý druhý rok. Borci z New Yorku vydali za třicet let existence (čtyřletou pauzu po jejich prvním rozpadu nepočítám) celkem devět alb, přičemž na to poslední se čekalo opravdu dlouho. Mezi ...of the Dark Light a Hymns from the Apocrypha vězí šestiletá díra a grupa vedená kytarovým mozkem Terrancem Hobbsem už dlouho dopředu avizovala, že si na poslední placce dává záležet a nechce nic uspěchat.

Aby ne, když kvintet ztratil ikonického frontmana Franka Mullena, který to ve skupině po skoro třech dekádách zabalil. Praotec growlingu byl poznávací značkou Suffocation – jeho nelidský, přesto srozumitelný vokální projev hrubě tlačil na pilu, a stal se tak pátým hudebním nástrojem této brutaldeathové veličiny. Jeho labutí písní se stal živák Live in North America, který bravurně shrnul fazónu a schopnosti stále aktuální sestavy vypořádat se s prověřenými fláky i songy z novějších desek, jež dostaly (hlavně díky bicmenovi Ericu Morottimu) nový drive.

Čím tedy u Hymns from the Apocrypha začít? Jak jsem zmiňoval u předchozího počinu, Suffocation (a podobných letitých bandů obecně) mají velmi malý manévrovací prostor ke změnám. Zavedený sound, rigidní žánr a jeho pravidla, historie kapely – skupina z tohoto všeho stále čerpá, ale na druhou stranu ji to omezuje ve větším rozletu. Kde tedy hledat detaily, které devátou desku odlišují od těch ostatních? Album je to zase nabušené až po okraj brutalitou, nasypanými pasážemi, slamy i techničností a v tomhle ohledu se snaží dostat na úroveň svých legendárních pecek z let devadesátých.

Ve srovnání zejména s poreunionovými alby, které nabouchal ještě Mike Smith, novinka šlápla na plyn snad ve všech ohledech. Songy jsou celkově komplikovanější, struktury riffů spletitější (vynikne to v pomalých tempech), kompozice rozmáchlejší. Hobbs a jeho mladí kumpáni na nic nečekají a chtějí tohle všechno ukázat hned v prvním válu – titulní skladbě, která čítá skoro šest minut a z níž cítím ambici být další složitou (sic!) koncertní hitovkou. Ne že by Suffo model 2023 měli znít vysloveně epicky, ale větší důraz na atmosféru tu je znát – slyš třeba melodické sólo v Immortal Execration a Descendants nebo masivní pomalý závěr Seraphim Enslavement – tyhle momenty dávají vzpomenout na mistrovské melancholické sólo v Thrones of Blood.

Nechybí ani další „povinné“ ingredience – třeba stlačené sypačky s hobbsovsky natrsanými riffy, které Suffocation odlišují od zástupu dalších podobných spolků. Leč slamy se tentokrát borcům moc nepovedly a mnohokrát znějí až moc tuctově a kvůli vokálu novice Rickyho Myerse i ambiciózně moderní produkci až deathcorově konvenčně (třeba ten v Perpetual Deception je fakt echt tupý).

Konečně se k tomu dostávám, za Mullena na prknech zaskakovali různí borci a permanentní náhrada se hledala delší dobu. Nakonec padla volba na letitého bubeníka Disgorge. Ten se sice snaží napodobit Frankův projev a v různých polohách se mu opravdu dost podobá, jenže jeho verze je ve finále dost jednotvárná. Tlačený deathcorový řev s bublajícími hlasivkami větší expresi nenabízí a ubírá to větru do plachet jinak nabušené muziky. Tu stejně jako na předchozí placce nemilosrdně žene kupředu bijec Morotti, který je asi nejlepší chlapík za škopky, kterého kdy skupina měla.

Ale od pozitiv zpět k mínusům. Desce (snad až na zmíněnou první věc) chybí větší hitovky. Předchozí ...of the Dark Light byla mnohem přehlednější a díky tomu taky chytlavější. Suffocation vždycky uměli zabalit svůj technický um do písničkovější formy, což tady chybí. A přitom nápadů je tu přehršel. Minule to byla Clarity Through Deprivation, dřív zase třeba Bind, Torture, Kill. Kde jsou? A to se už dostávám k dramaturgii desky. Poslechová únava z výše vyřčeného se dostavuje zhruba v druhé třetině Hymns. Největší zářezy si kapela „odfajfkuje“ v první půli a zhruba po Seraphim Enslavement album už jenom „dohraje“. Jen tak mimochodem, kapela to zřejmě dobře ví – stačí letmý pohled na setlist právě probíhajícího evropského turné, kde se z novinky hrají jen songy z první půlky alba. Úplný závěr tak zachraňuje znovunahraná Ignorant Deprivation ze zvukově pohnojeného klenotu Breeding Spawn, v níž si dal hostovačku ještě Mullen (ale už i u něj mám pocit, že vokálně zeslábl – nekritizuji, pouze konstatuji). Suffocation tak zbývá z druhé desky nahrát s lepším zvukem už pouze jedinou věc Ornaments of Decrepancy a fanoušci si můžou udělat alternativní kompilačku s jiným soundem.

Ad zvuk. Zvláštní věc, že kapela, která je proslavená kulervoucím zvukem svých koncertů, si ve studiu už několikrát prošla produkčními minelami. Kytary znějící jak krepový papír, zkušebnové bicí… Suffo teď ovšem vsadili na moderní notu a Hymns se můžou pochlubit opravdu masivním zvukem, kde basa zvoní, ale na druhou stranu každý úder na šroťák zní totožně a produkčně tomu naprosto chybí jakákoliv dynamika a větší prostorovost. Úděl doby? Já doufám, že ne.

Buď jak buď, troufám si tvrdit, že Suffocation stále mají fazónu jako hrom a energie na rozdávání a na balení ruksaků a odchod do deathmetalového důchodu je pořád ještě brzo. Jubilejní desítku by si to ještě zasloužilo, co?

PS: Berte tento text jako pozvánku na zítřejší koncert - Suffocation a support to rozparádí v pražském Futuru!