Nová deska na ThreeOneG pod dvacet minut? Squid a piss v názvu kapely? Kytarista z (nedávno recenzovanejch) Deaf Club? Hostovačky zpěvů z The Locust, Cancer Christ nebo Melt Banana? Nemusíš bejt zrovna detektiv, aby sis tyhle střípky poskládal dohromady a představil si, co tě na debutu Squid Pisser čeká. Kvalitní námrd někde na pomezí hácečka, grindcoru a powerviolence, spousta divnejch ruchů v pozadí, spousta divnejch vokálů v popředí. A několik vlhkejch kváknutí obojživelníků a slizskejch mořskejch potvor v mezičasech.

První odstavec řekl vše podstatný, takže teď už jen doplnit pár drobnejch detailů. Kytarová práce sice není kdovíjak originální, ale je poctivě nahrocená. Prsty hmatníky trestaj v úctyhodný rychlosti, pěny u huby je dostatek a v rámci žánrovejch mantinelů se hraje i celkem pestře. Je to tak napůl mezi digitálně zpraseným hardcorem a rychlejšíma powerviolence průtrsama, což mi dělá dobře - My Tadpole Legion má dobrou dynamiku a zbytečně se neslejvá. Na tom mají svůj podíl i bicí, který podle potřeby buď rozsekávaj rytmus synkopama nebo přímočaře sešívaj. Sypaček by nicméně mohlo být trochu víc.

Na závěr je ještě potřeba zmínit zpěvy, se kterejma si Squid Pisser vyhráli – co skladba, to jinej hlas. Je tu pár hardcorovejch vzteklounů, výše položený hysterky, různý varianty zpěvo-křiku a i trochu toho divadelnějšího přehrávání (bohužel žádný pořádný deathmetalový grcky). Pestrosti desky to určitě pomáhá, každýmu hlas skřípe trochu jinak. Ale nejlepší to kupodivu je, když hlas neskřípe vůbec, tedy v případě Yako z Melt Banana. Ten její lehce uječenější popovej vokál totiž krásně kontrastuje s digitálně ušpiněnou palbou bicích a kytary.