Což takhle dát si něco z trochu jiného soudku? Myslete si, že si z Vás třeba dělám srandu, ale po všech těch letních festivalech přeteklých metaly, grindcory, technem a z podstaty natlačenou muzikou není nad trochu oddechu.
Pokud se nebojíte ve své zatvrzelosti si poslechnout i trochu toho folku, je

právě Poropetra tím pravým nenáročným relaxem. Kouzlo Poropetry tkví v jednoduchosti projevu, v němž se projevuje skladatelský a hudební cit. Toho totiž tato Finská kapela má na rozdávání. Na svém prvním dlouhohrajícím albu Sinihirwi se oproti přímočařeji folkově pojatém eponymním EP spolek okolo Juhy Jyrkäse (známý z textové spolupráce s folkmetalovými Korpiklaani na posl. dvou albech) pustil do zrádných vod experimentu. Melodické, až tanečně folkové jádro se starodávnými ugrofinskými mýtickými texty přistrojil hávem etna, world music a doplnil rockovou psychedelií. Starověká atmosféra tím dostala tu správnou ingredienci na plíseň a zatuchlinu, aby se Poropetra mohla stát skutečně reprezentativní moderní Finskou folkovou kapelou. Kvalitu této nahrávky potvrzuje i nově podepsaná smlouva s Open Grave Records, které vyveze desku do Kanady, USA a Mexika.
Nové vlivy naštěstí nesebraly zhola nic na vypovídací hodnotě projevu. Poropetra

je příkladem vyvážené kombinace klasické jednoduché nativní hudby a jejího moderního chápání s příměsí dalších hudebních stylů jemným přimícháváním psychedelie, rocku a blues. Experimenty s využitím starověkých elementů jsou dnes časté – ne vždy povedené. Vzpomeňme například na mírně povrchní poslední desku Soulfly. Tady je tomu naopak. Nejen kompozičně – základ je etno-folk obohacený dalšími vlivy, ale i cílovou skupinou. Album nejde cíleně po prodejích, ale po pocitu, náladách. Na hrobě hledače a (znovu)objevitele etna / world music Alana Lomaxe možná štěstím vykvetlo hřbitovní kvítí. Meditativní hudba působí na člověka i bez znalosti jazyka textů. (I když znalost finštiny by patrně výsledné hodnocení drobet vylepšila.)
O něco více než půlhodina Sinihirwi příjemně plyne, stopáž písní není zbytečně dlouhá, čímž se Poropetra vyhýbá určité ucouranosti. Kde je potřeba rozvířit klidné plynutí, album zagraduje jako jemná finská vodka. Použití hrdelního zpěvu v kombinaci s nepřeberným množstvím mužských i jemných ženských vokálů čaruje v už tak melodické procítěné hudbě. Zvukově ústřední starodávné nástroje jako je Finská kantela, mandolína, flétny, doplňují bubínky, housle,

basa, ale i elektrická kytara a klávesy. Právě použití nových nástrojů pomohlo Poropetře vymknout se ze svazující škatule folku a nadechnout se k dalšímu zajímavému životnímu vývoji. Album vtahuje severskou atmosférou, která spíše než chladně, působí jako kouřící grog na zahřátí v mrazivých dnech. Někdy až usměvavá jednoduchost pramenící z hudebních (pra)kořenů se v podání Poropetry do krevního oběhu dostává příjemně snadno.