Více než dva roky uplynuly, voda v potoce se vyčeřila a Alexis Damien a Asphodel jsou zpět. Tehdy jsem se s nimi pasoval, no, nedopadlo to kdovíjak. Z okolí vyšly solidní ohlasy, ale jak rychle se zjevily, tak stejně rychle zas zmizely – definitivně můžu říct, že tyhle francouzské srandy z rodiny Wormfoodů jsou zábavné, ale zají se náhle. Ba co víc, ten poměr baví/nudí se posouvá do stále méně lichotivého poměru a z Pin-Up Went Down by mohlo být už docela solidní retro. Novinka je téměř na vteřinu tak natáhlá jako 2 Unlimited, nicméně o dva songy kratší a světe div se – jde to poznat.
342 není taková sbírka cákanců. Třeba šel Alexis do sebe,

spíš ne, ale album, když už tedy není schopno vysloveně bavit, nutí posluchače k zamyšlení, zda se jedná skutečně o takovou blbost, za kterou je možno jej díky vrozeným předsudkům považovat. Kontr celé nahrávky není smrtící, ale podbízivý a hlavně – bez křeče, která z předchozí desky dělala patvar. Pin-Up prostě svědčí poklid a fazóna barového hráče, jehož ambice definuje čistě volnočasový zájem o hru. Záseky, vlnky, přemety jsou ladnější, hladivější a pokud se tedy sžijete s představou, že tohle by mohlo hrát třeba na Impulsu (pche!), může vás 342 i docela bavit.
Druhý pohled na věc je ovšem stále stejně kritický a vůbec: je to celé nesourodé, do nikam vedoucí, i přes invazi kdejakých samplů principiálně monotónní. Někomu to třeba může přijít svěží, ano. Ale zrovna ve Francii (zemi neomezených možností hrabat se stále v jednom a tom samém hnoji) by se hudebních uskupení schopných s obdobnými symptomy – a přitom schopných se sami sebe nediskvalifikovat z poslechu – daly najít kvanta. Nebo těch taky-avantgardních. I když, slyšeli jste třeba poslední Far Corner? To je na facku vysloveně, takže Pin-Up na tom zas tak špatně

nejsou.
Určité zlepšení tu jistě je, Asphodel s Alexisovým inštrumentem daleko víc ladí (pozor, obsahuje dvojsmysl), na druhou stranu místy zní vysloveně kýčovitě – a jestli to byl úmysl, tak se mu povedlo chtěné – znít blbě. V kontextu technicky zaměřeného alba by se dalo vyšpekulovat mnohem více s hlasem, respektive by se nemuselo špekulovat tolik. Na srágory typu Home prostě nikdo zvědavý není, to je opravdu mýlka. Těch je tam hned několik, na druhou stranu taky pár fajnovek typu Vaginaal Natrakh (pozor, obsahuje Andy Schmidta) nebo Murphy in the Sky with Daemons nebo úvodní Diapositive, ale celkově hm, no… Můžeme jim fandit, ale to je asi tak vše. Licitovat s vysloveně popovým vakuem a zároveň chtít vypadat jako fajnšmekr, to už je na tuhle vlnu příliš. Věřte, že ne víc než tři poslechy budeme ve při, pak už to bude láska.