Robert J. Oppenheimer je pro Christophera Nolana ideálním protagonistou. Byl to člověk komplexního charakteru s barvitým životním příběhem, kterým se proplétala věda, umění, etika, válka, politika, ženy a samozřejmě atomová bomba. Dává Nolanovi jako scénáristovi a režisérovi širokou škálu možností k práci s formátem, žánrem, těžkými tématy i výbušninami. Výsledek je vším, co lze od velkofilmu z Nolanovy dílny očekávat. V pozitivním i negativním smyslu slova.

Úvodem je třeba říct, že mělo-li někdy smysl dát tři stovky za projekci v IMAXu, tak teď. V Praze na Flóře je jedna z mála promítaček na světě, která dokáže film promítnout v maximální možné kvalitě, kterou Nolan prostřednictvím IMAX kamer a filmu vytvořil. Výsledná intenzita audiovizuálního zážitku za ty peníze i trochu toho posilování svěračů močového měchýře rozhodně stojí. A před filmem vám za to sám režisér poděkuje.

Popisovat děj filmu nemá smysl. Jde o životopisnou mozaiku, která neopomíjí Oppenheimerova studia, hodně času věnuje jeho poválečnému zapojení do politiky stojící na arzenálu atomových zbraní, v jejím centru však přirozeně musí stát městečko Los Alamos a projekt Manhattan. Vypravěčským středobodem filmu, ze kterého se přenášíme do jednotlivých časových a místních linek příběhu, je výslechová místnost, ve které Oppenheimer téměř deset let po konci války přichází o bezpečnostní prověrku. Mimo jiné protože šlápl na kuří oko nesprávným lidem. Například komisaři Lewisi Straussovi, jehož senátorské slyšení prokládá film další, tentokrát černobílou vrstvou.

Což mě přivádí k otázce, která mi při rozjímaní nad tímhle filmem dost často přichází na mysl. Proč tam tohle vůbec je? A jako u Povstání temného rytíře, při troše přemýšlení dávají touto otázkou dotčené scény a detaily smysl, zapadají do celku. Čím víc se snažím hledat chyby, tím víc je zřejmé, že Nolan má všechno do nejdetailnějšího záběru promyšlené a propracované. S některými jeho volbami je samozřejmě možné nesouhlasit, ale z hlediska jeho tvůrčího procesu prostě dávají smysl. Navíc by byla velká škoda kazit si tenhle celek pitváním některých jeho titěrných částí.

Tím spíš, že Oppenheimer má z Nolanových filmů asi největší ideový přesah. Lehký potenciál k vyvolání diskuse o některých složitějších společenských tématech tu sice je, ale spíš půjde o diskuzi nad pivem než o nějaký širší společenský dialog. Na to Nolan dle mého názoru ani necílí. Taktéž znovu nebombarduje diváka emocemi na plátně, ale snaží se je vyvolávat v samotném divákovi. Oppenheimer je silný filmový zážitek, je však zprostředkovaný především smysly, nikoli myšlenkami. Díky řemeslným výzvám, pro které si Nolan sám vytváří prostor ve scénáři a které si klade zdánlivě samoúčelně, vzniká v souladu s hudebním doprovodem Ludwiga Göranssona a zvukařů a samozřejmě s vedením kamery Hoyte van Hoytemeho ne zcela tradičně pojatý životopisný film, který ani na ploše tří hodin opravdu nenudí.

Takže proč je celá část kolem slyšení Lewise Strausse černobílá? Protože Nolan si chtěl vyzkoušet, jak by vypadal černobílý IMAX film. Ten doposud neexistoval, Nolan ho nechal vyvinout až pro Oppenheimera. A líbil se mu. Prostě protože chtěl a má ve filmovém průmyslu takovou pozici, že mohl. Díky tomu vznikla část vyprávění, která nejen zprostředkovává pohled na zacházení s Oppenheimerem a jeho statutem vědecké celebrity v politickém kontextu, ale také dává prostor po čase opět fantastickému výkonu Roberta Downeyho Jr. V podstatě se tu jen mluví, ale náboj a gradace snesou srovnání i s Trinity testem, který se na plátně odehraje o hodinu dřív.

Ano, atomovka se testuje už v polovině filmu. Exploze na plátně bez digitálních efektů samozřejmě není tím, co přišpendlí diváka k sedačce. Je to kombinace pečlivě budované atmosféry a promyšlené práce se zvukem a jeho absencí, díky které je pocit, že se sál otřásl, velice reálný. IMAX sál rozhodně. Nepříjemné je v té chvíli spíš vědomí toho, že všichni na plátně doufají, že odvedli dobrou práci, že to bouchne. I když mnozí z nich vědí, co se může stát, když to bouchne. Film nenechá diváka trávit tuhle chvíli déle než pár minut a hned servíruje možná nejsilnější scénu, kdy Oppenheimerovým světem otřese konflikt mezi nutností oslavovat „svůj“ vynález a připuštěním si ničivých důsledků jeho použití. Pulzující, třesoucí se pozadí (nikoli celý obraz!) na plátně je něco tak působivého, že to budu nejspíš potřebovat zažít ještě několikrát.

Stejně jako Cilliana Murphyho jako Oppenheimera. Všichni sebeslavnější herci s výjimkou Downeyho jsou křoví, které samozřejmě musí hrát natolik dobře, aby jeho výkon nenarušovalo. U Murphyho nejde o váhový úbytek, jeho oči nebo lícní kosti, díky kterým stačí trocha make-upu a z dvacetiletého kluka je nefalšovaný padesátník i na čtrnáctimetrovém plátně, kde je vidět každý pór a vráska. Jeho téměř neustálá přítomnost na plátně, s kamerou v mnoha momentech téměř přilepenou k obličeji, se vyznačuje natolik neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí, že až v těch nejintenzivnějších momentech si člověk uvědomí, že vlastně hraje. Tohle se ve velkofilmech často nevidí.

Pro ženské postavy a jejich představitelky příliš prostoru není a z povahy filmu být nemůže. Tady Nolana chválím za to, že Kitty Oppenheimerová, která by zasloužila vlastní film, neskončila jako kýčovitý obraz tiše trpící, oddané ženy geniálního (a chronicky nevěrného) muže. Nolan se naštěstí nebál ukázat, že se s touhle rolí nedokázala smířit a nezvládala ji.

Negativa? Pouze dílčí. Jak už to u Nolanových scénářů bývá, některé dialogy drhnou, především ty obyčejné, mezilidské. Stejně jako pár jednotlivých záběrů na chvíli narušují realistické působení filmu, jehož základy Nolan klade už svým přístupem k produkci. Hudební doprovod v některých intimnějších momentech hlasitostí přehluší dialog. A číst titulky v IMAXu, když už je divák dostatečně jazykově vybaven, je prostě škoda.

Oppenheimer není přednáška z historie či fyziky ani mnohavrstevnatá formální a myšlenková výzva. Nolanovým cílem očividně stále je zprostředkovat divákovi skvěle zpracovanou zábavu, možná s lehoulinkým myšlenkovým dozvukem, a nesnaží se to nijak zásadně komplikovat. Pokud se budete soustředit, nemáte šanci se ve filmu ztratit. Zklamání může přijít podle mě pouze v případě, že od Nolana čekáte něco víc.

Pozn.: Když nemáš Michaela Cainea, vraž tam Einsteina.