K Irreversible Entanglements jsem se před 2 lety nějak proklikal přes Neptunian Maximalism, což dává částečně smysl. Metalové, ani rockové prvky u IE sice nenajdete, ale v rámci té jazzové a psychedelické hudební složky od sebe obě kapely nejsou (někdy) příliš vzdálené. Hlavní pojítkem je asi inspirace v tvorbě Sun Ra (slyš cover Nuclear War, překonávající originál) a i dalších free/avant-spirituálně-psychedelických jazzů z 60. a 70. let (Coltrane, Sanders, Cherry atd. – však Protect Your Light vyšla u Impulse!).

Tak jako v hudbě zmíněného „mimozemšťana“ kombinují IE poměrně jednoduché, chytlavé až hypnotické motivy a groove rytmy s freejazzovou divočinou, někdy až disonantně zběsilou, ale i kontemplativními polohami. Další spojitostí je i trošku podobné využití vokálu/ů, který většinou obstarává Camae Aeywa (Moor Mother), známá mj. ze spolupráce se Zonal (Broadrick/Martin), ale i The Art Ensemble of Chicago, ke kterým mají IE též blízko. Její hluboký hlas má značné charisma, dost se mi líbí jak barvou, tak většinou i dikcí, intonací apod. Její přezdívka, hlas, projev i vizáž vyvolává představu haitské voodoo šamanky, ze které se stala básnířka, raperka a aktivistka. S jejími texty (a sólovkami) je to ale někdy slabší.

Začnu tím horším a varováním. Pokud vás irituje větší než malé množství lásky a světla v textech, na poprvé přeskočte první dvě skladby. Free Love začíná zasněnou pasáží s nádechem nostalgie, po minutě a čtvrt kontrabas Lukea Stewarta nasadí chytlavý motiv, bicí Tchesera Holmese hravý groovy rytmus, saxofon Keira Neuringera a trubka Aquiles Navarro po efektním vstupu motiv přeberou. Později nástroje příjemně téma rozvádějí, lehce sólují – celkově pro desku platí, že snad nikdy nemám pocit, že se tam zbytečně „pidliká“, každý tón dává smysl. Instrumentálně dost fajn věc. Samotný vokál Camae (po zvukové stránce) převážně též, titulní, zpívané motto trošku budí rozpaky (nejen tím dává vzpomenout na Coltraneovo A Love Supreme – ale tam to působí lépe), její recitace se mi ale líbí, pěkně pracuje se zabarvením i rytmizací, překrýváním vokálů, má dobrou „flow“. Ale té lásky je tam prostě moc a seitanžel, oproti hloupým textům v metalu, je mnohem těžší to ignorovat, protože je jí až moc dobře rozumět.

Druhá, titulní skladba, zní až tanečně, karnevalově (Brazílie, ale prý i New Orleans a Haiti), na mě asi až moc vesele, ale poslouchat by se to dalo - v půlce se skladba zlomí do free jazzu, ani soulové zpěvy hostující Janice Lowe a Sovei by nevadily, ale neustálé opakování názvu skladby je prostě otravné (á la Tibetovo nadměrné omílání „The light is leaving us all“ - ale tohle je horší). Nejslabší, naštěstí i druhou nejkratší skladbu, střídají dvě asi nejlepší. Our Land Back začíná táhlými, dramaticky-potemnělými, truchlivými dechy a klavírem (Janice Lowe), dronujícím kontrabasem s dynamicky vířící, free rytmikou, trochu to připomíná i The Necks. Po, pro album typickém, zlomu v druhé polovině klavír a kontrabas rozjedou zajímavě rytmizovanou melodii, která mi evokuje nějakou detektivku, špionážní, nebo mysteriózní film ze 70. let. Dechy vhodně přizvukují, recitace Moor Mother se tu chvílemi přibližuje rapu, má temnější zabarvení, podtrhující onu „záhadnost“, částečně i text - jde nejspíš o nucené vysídlování lidí z jejich domoviny, ale je lehce „kryptický“, zavání konspirací, revoltou, k hudbě sedí.

V Soundness se po melodičtějším úvodu rozjede nejvíc free jízda nahrávky, saxofon v poloze „hudrující krocan“ (a jiná drůbež) nakládá, kontrabas a bicí též divočí, trubka místy kontruje s náznaky melodií, místy skuhrá. Není to ale bezhlavý bordel, je tam znát pnutí, komunikace mezi nástroji, má to hlavu a patu. Důrazný vokál ve třetí minutě dodává další grády, v textu moc „ru(u)mu“ :), ale jinak ok. root <=> branch je requiem za a „apoteóza“ loni zesnulé trumpetistky jaimie branch (letos posmrtně vydané Fly or Die… stojí též za poslech), vkusná kombinace melancholie a vzletnějších tónů (moc „free“ v textu, ale…). Celestial Pathways je příjemná, lehce šamanská, ambientní, vrzající psychedelie, až opět na „free“ v textu bez výhrad. Sunshine též spíš fajn, jak soul-bluesový zpěv Janice Lowe napoví, je to spíš zhudebnění západu slunce v lehce halucinačním oparu – zvláště druhá polovina se synth-noisy závěrem je dobrá. Závěrečná Degrees of Freedom pro změnu nejdřív energicky nakopne, pak přejde a končí ve smířlivě-povznášejícím duchu, byť s náznaky smutku. V klimaxu je to až moc „emo“, ale jinak ok.

Muzikantská, technická stránka nahrávka je precizní, stejně tak produkční, k nazvučení nástrojů (mj. perfektní bicí – i kopáky! :)), mixu a masteru nemám výtek, nahrávalo se ve Figure 8 a Van Gelder Studio (kde vznikla spousta slavných desek jazzové historie, včetně A Love Supreme), artwork obalu fajn psych.

Resumé je nasnadě. Po hudební stránce jsou všechny skladby, kromě titulní, dobré, nebo alespoň fajn. Většina vokálů též, hlas Moor Mother zůstává jedním z hlavních kladů, některé (!) její texty hlavním záporem. Nemám ani tak problém se samotným poselstvím, ale místy jsou až moc naivně, „ezo-hipísácky“, heslovitě, explicitně triviální a repetitivní a při poslechu mě (místy) ruší (uráží?). Po prvotním (a stále trochu přetrvávajícím) zklamání a odložení desky jsem se přes ně(které) částečně přenesl a nakonec PYL točím víc, než bych zprvu čekal (bez titulní, někdy i bez první skladby).

K prvnímu seznámení s tvorbou Irreversible Entaglements bych ale doporučil spíše dvě předchozí desky (vypíchnu noir/nu jazz-funk skladbu Keys to Creation). Relativním plusem novinky je oproti předchozí Open the Gates kratší stopáž. I tak mě ale OtG bavila (trochu?) víc, Who Sent You? též. I tak IE zůstávají jednou ze zajímavějších kapel, která lehce aktualizuje, přibližuje jazz 60. a 70. let k dnešnímu posluchači.