Nooo, tak tuhle desku jsem poprvé vložil do přístroje přehrávacího, když venku krákající vrány si spíš říkaly třeba o takové At the Heart of Winter nebo Sons of Northern Darkness. Tudíž mi nezbývá než poslat směrem k Hypnotic Face jedno obří sorry za to zpožděníčko. Budiž mně snad aspoň částečně ke cti, že za tu dobu nevyšli ani noví Guns'n'Roses, ani intrvju s Helhemrem :-).

Rozjezd The End of Sanity je obstarán podle motta „každá pořádná thrashová deska musí začínat sirénou“ a rázným riffem typického otevíráku The Pimp. O co na desce půjde, je vcelku dopředestřeno už při navazující klipovce From Hell. Ta se napřed odvíjí v duchu megadethovského a řekněme toho lepšího metallikovského (kdepa sou ty časy, čéče) melody trešíku, aby vzápětí přešla v jednu z dalších tváří HF - panterovštění s odpovídajícím obhrouble chlapáckým vokálním projevem (šak je taky tahle skladba věnovaná všem obětem pomatených střelců, s Dimebagem v čele). Z těchto poloh, obohacených tu o špetku punkovou (Saturday), tu o poctivě bigbítovou (Nameless), čerpají HF i ve zbývajících kouscích, někde přímějších a více na kost dotírajících, jinde zas díky vyhrávkám a akustickým kratochvílím vlídnějším, místy až baladickým, z nichž každý je kromě toho díky nápaditým a chytlavým kytarovým melodiím a nápěvům (ty především v refrénech) obdařen svou vlastní tváří a do konce desky se tedy pořád něco děje bez známek nudy nebo zaměnitelnosti. I to je velká a zdaleka ne samozřejmá deviza. Škoda placatého zvuku, nápady HF by si určitě zasloužily jinačí burácení, a občas povíce

vepřoknedlové anglické výslovnosti (moc se těším na recenzování anglicky zpívané české desky, které se to víc nebo míň nebude týkat).
Nechci, a jelikož jsem pro podobnou muziku bez ohledu na její momentální „popularitu/nepopularitu“ měl jistou slabost vždycky, asi ani nemám dostatečný nadhled soudit, nakolik je tvorba zachycená na TEOS v dnešní době „in“, navíc MJC není někdejší BigBeng (chybí nám někteří věhlasní odborníci, hlavně na thrash a black :-)). Tudíž snad stačí, že desku natočila skupina, kterou něco takového baví, a že se to něco poslouchá dost dobře.