Američané Fires In The Distance jsou služebně mladší parta. Kvartet má na kontě od svého založení v roce 2016 pouhé dvě desky a živák, nicméně na relativně mladou kapelu zní jejich muzika velmi vyzrále a profi. Už hned jejich druhé album Air Not Meant For Us (2023) je z mnoha pohledů dokonalá věc, a to nejen z pohledu svého žánru. Dle mého jde o jednu z top desek minulého roku vůbec.

Melodický doom/death metal staré školy není dnes až tak moderní ani populární, o to víc je ale zajímavé, jak chytlavé album dokázala kapela v rámci oldschoolového stylu nahrát. Ano, album je na poslech líbivé a prim zde hrají výrazné melodie, nicméně kvalita desky nespočívá jen v laciném dojímání na první dobrou. Skladby nejsou sice na poslech nijak náročné, ale po skladatelské stránce jsou stále dostatečně propracované a také sympaticky (death) metalově přitvrzené. Mají delší stopáž, členitou strukturu a jsou plné působivých detailů.

Z velké části jde příznivý dojem na vrub kvalitního zpěvu. Zpěváko-basák sice mručí hlubším growlem, do svého projevu však promítá dost emocí, což u deathmetalového vokálu nebývá obvyklé. Další zásadní plus je pak určitě výrazný klavír, který spolu s decentní orchestrací doplňuje tvrdý metalový základ a dodává songům jedinečnou atmosféru. V pořádku jsou též instrumentální výkony a hutný, basový, avšak konkrétní zvuk. Zkrátka jde po všech stránkách o dotaženou záležitost.

Poctivě zatěžkaná metalová riffáž, hluboký hlas a výrazné vyhrávky či sóla představují metal v krásně ryzí podobě, navzdory ortodoxní formě však není celkový dojem toporně umanutý. Nálada je spíše uvolněná, hudba se jen tak pomalu válí a houpe, obsahuje přitom ale i velkou dávku energie. Album je v zásadě docela tvrdé, nicméně ona mohutnost se v kombinaci s melodickými sóly a symfo aranžemi velmi příjemně poslouchá. Nikde nic nevrže, nic nedrhne, nikdo neječí, nic nehapruje. Dle mého jde o jedno z těch metalových alb, která splňují přísná kvalitativní kritéria, zároveň jej však můžete v klidu pustit kolegovi z práce anebo rodičům, aniž by se na vás přitom blahosklonně usmívali.

Nahrávka ubíhá plynule, rychlost a intenzita se moc nemění, přesto bych ale vyzdvihnul trojku Crumbing Pillars of a Tranquil Mind, což je dle mého song, který lze i přes jeho takřka desetiminutovou délku považovat za hit. Doporučuji ale také hned následující Adrift, Beneath the Listless Waves, která, byť je ryze instrumentální, poslouchá se výborně.

Kapela spadá do stejné scény jako (starší) Amorphis, Insomnium, Swallow The Sun a podobné melody doom/death spolky. Fires In The Distance jsou ale přeci jen trochu jiní. Možná proto, že nejsou z Finska ale zpoza Velké louže, je jejich muzika živější. Ten americký feeling je prostě jiný, okázalejší, a je to zde slyšet. Amíci se s touto deskou docela zaskvěli a mají dle mého šanci stát se globální kapelou, protože takto univerzálně srozumitelný a přitom po hudební stránce kvalitní materiál má potenciál zaujmout více než jen pár nadšenců v klubech.