Panáčky z Dog Fashion Disco jsem měl zaškatulkované jako pořádný humoristy, kterým není nic cizí. Z jejich mixu metalu, hc, punku, jazzu a ska byl vždy slyšet ohromný nadhled nebrat se vážně. Musím však podotknout, že jsem slyšel pouze desku Committed to a Bright Future z roku 2003, která mimochodem vrchovatě přetékala již zmíněným lehkým vtipem. Na nové desce Adultery jakoby zvážněli, ztratili mladickou rozpustilou naivitu a vrhají se vstříc do černějších a vážnějších vod.
Specifický humor DFD lze nalézt i zde, je však o mnoho sarkastičtější, cyničtější a krutější. Adultery je o ztrátě ženy, dětí a slušné práce třicetiletého muže, který nachází skrze své démony potěšení v drogách a prostitutkách, aby se nakonec propadl do světa temných vášní, vražedných a sadistických choutek. Toto je album vypráví o vyšinutí mysli a šílených místech. Tak, tak, placka je koncepční. Hudebně se Dog Fashion Disco pohybují v mišmaši všemožných již zmíněných stylů, na novinku však přimíchali jedinečnou muzikální perverzitu geniálních cirkusáků Mr. Bungle, a to může působit problém. Kdyby byl panko Patton a spol na nějakém tom potencionálním onom světě, tak se možná vrtulí, až to není hezký. Velká filmová metal loupež! Todd Smith je super zpěvák, ale toho Pattona je snad až příliš. Toto je jediná a největší chyba DFD, ale což, vykrádačka to je, ale nelze nezmínit, že je moc a moc dobře udělaná. Ono je totiž Adultery jedním slovem parádní přehlídkou hravosti, neortodoxnosti, lehkosti a pořádného kusu skladatelského umu, z které vyvěrá smyslnost temných uliček, kterých je za každým barem v odcizeném velkoměstě až, až. Nasládlá chuť rozkládajícího se masa. Nástrojová přehlídka, kterou DFD použili na Adultery dává tušit ohromnou pestrost: vyjma kytary, basy, bicích, kláves lze nalézt banjo, čelo a
úctyhodnou dechovou sekci v podobě trumpety, saxofonu, flétny, klarinetu a trombonu. Pejskové modní diskáči lehounce skákají z žánru na žánr, až flitry lítají na všechny strany, musím podotknout, že s nožičku pořád decentně nahoru, aby ani jeden hudební roh nezůstal suchý. Žeru na metalové spodky naroubovaný rozjuchané dechy a přitroublé klávesy a jiné tatjtrdlvoloviny, chce se mi šíleně usmívat při zpěvu ala kačer Donald – help me! Nejparádnější jsou rozbouraný šapitó čísla Silent Film a Moonlight City Drive, řízná, přítulná a nejhodnotnější část lupu. A co třeba taková Sweet Insanity, jasná hitovka s vypečeným refrénem, zpěvule Todd Smith boduje, lehký závan příjemného zasnění. Sakra, co tady dělá Král, nu jasně, ten nejvíc rock and rollovej král široko daleko, Desert Grave, tlouštík Elvis zpívá, na kytaru hraje černo černý Johny Cash a na banjo to jistí Ivánek Mládků. Psi čumí. Ha, Private Eye, apokalyptická zpověď zakončená šukanicí jak blázen s parádním porno džezovým podkladem, jednou dobře mířenou ranou a mňau. Vrzající čela a Dead Virgins Don't Sing, jen a jen smyčce, cinkající cinklátka, zpěv, frenetický přednes jak vystřižený z The Wall (nebo taky jednoho pomateného německého patkáře), mrazící kombinace. I poslední Mature Audiences Only je symfonická temnota ve víru řezů smyčce. Ostatní věci jsou víceméně „standardnější“, příjemný, ale ne až tak úchvatný, ale určitě za zmínku stojí ska pasáž v 100 Suicides, a dost to stačí.
Mám dojem, že DFD lze doporučit všem komu se stýská po Faith No More, těm kdo má rád Systém Of A Down, ale stydí se to přiznat, také všem obdivovatelům čertíka Pattona, už to slyším: „Si jako ti psí kokoti dovolili dost.“ Adultery se poslouchá snad úplně samo, věřím, že pro zintenzivnění kdejaké bujaré nálady je vhodné víc než k doporučení. Lehce složité, složitě lehké, návykové, super, nu nic, jdu vyvenčit psy. .::. 8/10
No tak Viteq podal celkem vyčerpávající výklad a já musím jen souhlasit. Tahle deska sice je tak trochu vykrádačka, ale je tak neuvěřitelně zábavná a hravá, že jí to odpustíte během prvních pěti minut a možná ještě dřív. A ta stylová gymnastika, které se na albu dočkáte, je vskutku na úžasné výši. Kotouly, hvězdy, výmyky, přeskoky veletoče vzad i vpřed, visy, občas se cvičí i na kruzích, no je toho hodně a zvládnuté je to bez trapných pádů a nehod, s přehledem, lehkostí a šarmem (tuhle přednost jim opravdu závidím, když si jen vzpomenu na své groteskní eskapády na žíněnkách, neřkuli na hrazdě, ještě teď se u počítače trochu červenám a zabolí mě v určitých nejmenovaných místech). Co mě třeba neskutečně baví jsou útěky k jazzu staré školy navozující atmosféru jak vystřiženou z některé z detektivek z pera třeba takového Raymonda Chandlera. Ale zase jenom sranda to není, občas DFD udělají i pořádné bububu. No prostě kvalitní metalová ZÁBAVA. .::. 8.5/10
Vložit komentář