Novej výlisek na ThreeOneG Records, Justin Pearson (The Locust, Retox a tisíc dalších projektů) za vokálem, k tomu muzikantská smetánka z americký grindcore/powerviolence scény (mimojinén ACxDC nebo Weak Flesh), no co z toho asi může vzniknout? Jasně, nekompromisní půlhodinka někde na pomezí Calculating Infinity od Dillinger Escape Plan a Plague Soundscapes od The Locust.

Takže si to odškrtněme: neúnavný sypání ano, rozsekaný rytmy ano, chaotická nasraná riffáž ano, vazbení a pískání všude, vokální diktát určitě. Texty od Pearsona jsou taky tradičně v cajku, už názvy některejch skladeb potěší, jako třeba Wide Lawn, Narrow Mind nebo A Day At The Racist. To by ale samo sobě Deaf Club ještě z řady podobně nasranejch kapel nevytáhlo, ačkoliv muzikantsky se tady bavíme o absolutní špičce žánru - takhle vypadá technika podřízená tlaku, počet not a lichejch taktů hrocení nerozmělňuje, naopak přitápí pod kotlem.

Co Deaf Club vytahuje nad hladinu, je určitej nadhled a nezbednost. Tu chaotická riffáž koketuje s vlivama z extrémní elektroniky, tady se disharmonický pískačky převracej do nečekanejch melodií, jinde překvapí divně zaefektovaný vazbení. Pod vším tím bordelem je totiž schovanej kus zhýralýho šapitó, kterej podvrací žánrový zvyklosti. Duch The Locust žije!

S tou originalitou to u Deaf Club není až tak prudký, nenápadný podvracení žánrovejch zvyklostí tu jde v ruku v ruce s jejich uctíváním. Pokud máš naposlouchaný The Locust a Dillinger Escape Plan, tak tě nic zásadně novýho neomráčí, ale spousta věcí příjemně potěší. Ale co si budeme povídat, moc kapel, který tyhle vlivy zvládnou takhle přesvědčivě usměrnit, dneska není.