12. dubna roku 2023 se po delší době v Česku zastavil David Eugene Edwards, poprvé sám za sebe, aby předvedl materiál 16 Horsepower a Wovenhand jen s kytarou a doprovodnými ambientními šumy z aparátu. Během turné nebylo příliš známo, že se umělec chystá na vydání sólového alba, poprvé pod vlastním jménem. Nový materiál v rámci koncertu nezazněl.

Edwards snad chtěl daným způsobem navnadit fanouškovskou základnu – na to, jak starý materiál obou kapel dokáže fungovat v solitérském provedení, co může posluchačstvo očekávat od Edwardsovy nové umělecké epochy. Dojem si lze rovněž dobře utvořit pomocí živé nahrávky, A Riverwood Arts Session. Většina předělávek funguje, někdejší goth rockový drive a rytmiku vycházející z tvrdších žánrů i country střídá známá, nyní ale o perkuse oproštěná jižansko-gotická atmosféra: dezolátní temnota, která svým způsobem reprezentuje Edwardsovu soudobou uměleckou pozici.

Lze jen dedukovat, proč Edwards přejal trubadúrskou podobu zrovna v tomto bodě. Snad šlo o snahu transformace na popud obav z uměleckého vyhoření. Už na Silver Sash, poslední desce Wovenhand, se Edwards zřekl skládání hudby (odpovědnost přenechal kytaristovi Charlesovi Frenchovi) a nechal si na starost jen texty. V mezičase nejspíš piloval převedení staršího materiálu do sólové podoby. Rozhodnutí mohl utvrdit i náhlý skon Garyho Garrisona, bubeníka Wovenhand.

Domněnky ale stranou. Sólová deska dává v katalogu Edwardse smysl, jeho osobnost jako taková se totiž stala dostatečně nosnou ikonou – kultem napříč žánry, především pak na metalové periferii. Ani zarytější atheisty či sataňizty přitom dodnes neodrazují křesťanské vlivy, které Edwardsovou autorskou rukou odjakživa probíjejí. Může za to snad odvěká apokalyptická nátura, ve které božské světlo spíše probleskuje. S postupem času Wovenhand navíc začaly biblické odkazy lemovat náboženské reference z jiných kultur – do uší bije především rytmika z hudebních postupů původních obyvatel Spojených států.

Pravidelné updaty facebookové stránky Wovenhand navíc dokazují, že se Edwards nebrání jakémukoliv religióznímu pramenu, cízí mu rovněž nejsou zákoutí okultismu a magie. Nábožensko-esoterní spletenec se přenáší právě do Hyacinth. Edwards se zde naplno transformuje do svéhlavého mystika, mcCarthyovského hierofanta, který se toulá po pláních a zvěstuje své vidění každému, koho náhodou potká. O tom, zda jde o prozřetelnost či šílenství, se musí každý rozhodnout sám. Videoklipy k desce předestřený obraz jen podtrhují.

Autorský přístup k desce rovněž funguje jako prostředek pro dobarvení načrtnuté persony. Edwards zpívá a deklamuje v nižším a monotónnějším registru, některé skladby působí jako nesouvislé proudy vědomí, ze kterých vyskakují bytosti a formule z nejroztodivnějších náboženství a traktátů. Po boku formulí z grimoárů lze rozeznat jména z inckého, majského či hindského panteonu.

Uhrančivé, takřka meditativní fazoně asistuje hudba, která se v rámci kompozice vrací do začátků Wovenhand. Klidnějším, potemnělým plochám vévodí akustická kytara s typickým edwardsovským laděním. Sporou melodickou linku doprovází ambientní šum, zastřené syntezátory a digitální perkuse. Minimalistické drum loopy desce občas dodávají trip-hopový feeling, rytmika vycházející z powwow jindy navozuje auru obskurního rituálu.

Hyacnith tak funguje jako snoubení starého, tradičního a funkčního s modernějším, méně probádaným, které je dávkováno přiměřeně. Kombinace jde s mystickým nádechem desky ruku v ruce, na větší stupeň rozvolněnosti přitom naráží jen zřídka. Podstatně více převládá atmosféra kultivovaná po desítky let v předešlých projektech, která je nyní obohacena o umělcovu spirituální i tvůrčí nespoutanost.