Leo a Milo Smee založili Chrome Hoof v roce 2000 jako průsečík mnoha hudebních světů. Vydali dvě dlouhohrající alba, Chrome Hoof v roce 2004 a Pre-Emptive False Rapture o tři roky později. Obě jsou to výborné

nahrávky, řekl bych nesvázané tělem i duší a kdyby se měly počítat pomyslné hity, daly by se tam zahrnout snad všechny skladby. Za úspěchem stojí především dynamika, kterou nahrávky oplývají a jež se odmítá rozpustit v dost šíleném množství samplů a mnoha nesourodých částí. Závislácký groove i v takové míře experimentu neochvějně drží opratě pevně v rukou, hudba tepe životem a ve své chaotičnosti se neztrácí. To je velká devíza, zvládnout takový orchestr natolik precizně, aby jeho život nehasnul ve strnulé kýčovitosti. Pro tyto karty byla novinka velmi očekávána a jistě i nadšeně vítána. Kupředu levá!
Asi hlavní motivací při poslechu obdobně experimentálních formací je pro mne očekávání, co za blbosti tvůrčí tým zase sesmolil. Čím víc ztřeštěné, ujeté, nesourodé, neočekávané, tím lépe. Na nějaké konvence nejsem zvědavý, tohle slovo nechávám v montérkách. Očekávám, že album se mnou bude bojovat a že to nebudu mít lehké. Nicméně Chrome Hoof tentokrát volí jinou strategii, snaží se mě uondat spíše živelnějším celkem s lehce předvídatelnou strukturou. Víc kytar, víc retra, víc potenciálu pro živá vystoupení (ta mají výborný ohlas), méně tónů, krapet ubíjející instrumentální pasáže. Mimo ně Crush Depth vévodí

vokál Loly Olafisoye, který je nepochybně nejsilnější zbraní současných Chrome Hoof a bez kterého by byli poloviční, možná ani to ne. Lola dostává zaslouženě mnohem více prostoru pro všechny své hlasové polohy, než bylo dříve zvykem a pokud v něčem Crush Depth představuje pokrok, tak je to právě tohle.
Bohužel, musím se taktéž kriticky vrátit k předchozímu, konkrétně k instrumentálnímu vakuu, které si našlo do novinky cestičku a smutnou zprávou je, že to není žádná minoritní závada. Na to, že se ansámbl proti minulému albu ještě rozšířil, je paradoxně Crush Depth proti svým předchůdcům zvukově dost zchudlé. Tímhle trpí (od oka) asi půlka fláků a nedá se to přeslechnout. Kde dřív byla pestrá nástrojová variace, je teď jedna nudná vyhrávka, která se snaží vybojovat pro posluchače zajímavý kontrast s nějakou mnohem kulatější pasáží. Tohle sice fungovat může, ale tady většinou ne, hlavně když je to tak průhledné (kytaru má, jen tak mimochodem, na svědomí Kavus Torabi, co hraje třeba s Guapo). A co víc, zmíněné kontrasty nejsou už nějak zvlášť šokující, spíše se postupně vrství tak, že po několika posleších už nejenže splývají, ale dokonce zní dost nedomyšleně a prvoplánovitě. Typicky třeba One Day, Bunkers Paradise (s vyhrávkami jako vystřiženými od CIC), nebo Witches Instruments and Furnaces - desetiminutovou ukázkou, co je na Crush Depth špatně. Mnoho různorodých pasáží bez domyšlené omáčky okolo začne jednoduše nudit, to je přece jasné, s tím se tady nedá čekat úspěch. Kapela disponuje dechovou i smyčcovou sekcí, ale kde jsou, když je jich třeba?
U konce s dechem?
Místy, ale tak tragické to není. Je tu stále několik silných momentů, které dokládají, že Chrome Hoof na kolenou rozhodně nejsou. Správně rozvržená

Mental Peptides, Towards Zero, Third Sun Descendent a dvě klasické vypalovačky na závěr; Vapourise jako závan starých časů a závěrečná Anorexic Cyclops, dementní blbost, kterou opravdu dovedu ocenit. Ale když se to tak vezme kolem a okolo, s výjimkou výše zmíněného desetiminutového nekrologu, na každém kousku alba se dá najít něco dobrého a asi nic vysloveně neurazí. Škoda, že se jen album místy tak zbytečně rozpouští v jakési nesourodé schizofrenii, kdy se snaží hrát šmrnclý, ale jinak docela jednoduchý rock, a na druhé straně se snaží být stále tím samým experimentálním ansámblem s peckami jako Tonyte (z Pre-Emptive…) na triku, na které se snaží za každou cenu navázat. Není ani jedním a Crush Depth se dost rychle zají. Pro mě osobně trochu zklamání, i když jak říkám – špatné to není.
PS: Nedávno tu proběhli Pin-Up Went Down, i přes obdobné hodnocení, tohle je stále asi o dva levely výš.