Tvrzení, že se Čad za dobu svého působení dostali mezi nejzajímavější a nejzábavnější československá tělesa nejen v rámci extrémní hudby už dnes není vůbec přehnané. Začátky nesoucí se v limitech grindcoru a crust punku začaly být trojici (s původní dohlížející Baškou z povzdálí) ze Svätého Jura postupně malé, což započalo formování charakteristického zvuku, jehož vývoj pokračuje i nadále.

Čad se odjakživa stranili větších žánrových odskoků a nezkrocené experimentace, raději zachovali počáteční základy a tvorbu usadili do přijatelnějšího zvuku, rockových aranží a rozmanitějších struktur. Výsledkem je hudba, ke které se těžko hledá blízký příměr, a lze ji tak popsat prostě jako ČAD.

Charakteristická tvář kapely vykrystalizovala na desce Ťažký Kov, kde se rocková fazona přímo úměrně vyvážila s grindovo-punkovými fundamenty. Dvě následující desky tíhly k písničkovějšímu výrazivu, přesto nezapomínaly na rychlost, tvrdost i nasranost, kterou umocňoval Valérův vytříbený cit pro rytmus a Pištovy texty schopné bavit, ponoukat ke kontemplaci, ale i k hrození pěstí.

Zabi Ma z roku 2019 překvapila zejména ještě výraznější přístupností. Do tvorby se začal drát vedlejší projekt Vandali, zvolnilo se, přidal se nadhled a humor. Produkce byla zkrocenější, hudba se více nesla ve středním tempu a došlo také ke začlenění melodií, které neměly daleko od pop-punku a mainstreamového rocku. Z výsledné kombinace šli stále cítit Čad, avšak menší důraz na kořeny desce začal ubírat na původní esenci.

Z horských průsmyků se nyní hrnou Medvede a na první pohled klamou srstí. Odlehčený skoro-titulní track se souznějícím coverem napovídá, že Čad hodlají nadále vkládat hudbu do přijatelnějšího hávu, novinka se přitom více než k Zabi Ma vrací k Bastardovi. Zvuk je výraznější, v popředí je odzkoušené rychlejší tempo. Opět se nezapomíná na humor i přístupnost, atributy se jen lépe balancují s frustrací, seriózností a agresí než na Zabi Ma.

Funkčnější vyrovnanost je primárně dána kombinací témat a hudebního ladění. Vtipný, poločesky zpívaný Železný Mejdan nese svižná rytmika, stejně tak Urážanie Hudby podrobuje posluchače rubačce jako standardní záseky ze Súkromné Vojny, zatímco se Pišta vtěluje do povýšeného ignoranta odsuzujícího veškerou extrémní hudbu.

Na zvolnění dochází jen málokdy, i proto melancholičtější momenty fungují. Zejména pomalejší Démon Smutku sází na atmosféru a kvalitativně navazuje na spřízněného Démona Samoty z Čertovy Kovadliny. Tracku předchází náladou podobná Ku Dnu, která ve finále začleňuje v rozumných dávkách melodičtější nástavbu, která díky dobře zvládnutému build-upu skladbu dokáže posílit. Právě gradace je jedním z hlavních aspektů, na kterém Čad od minula zapracovali nejvíce – po boku Ku Dnu zaujme třeba koncovka Surovce nebo finální dvojice tracků Loď Bláznov/Stroskotanci, jejichž návaznost lze vycítit ze samotných názvů.

Medvede se trochu vrací v čase. Jde však o rozumný krok zpět. Čad se totiž vracejí jen pro prvky, které hudba začínala postrádat – v první řadě důraz na temnotu a tvrdost. V daných ohledech by šlo občas sáhnout ještě hlouběji. I tak Medvede nabízí vydařené vyvážení břitkosti a stravitelnosti.