Dlouho jsem hledal něco, co by mne trochu více zaujalo, až jsem natrefil přes youtube houslovou senzaci Lindsey Stirling (talentovaná tancující fidli-lady, co se snaží přiživit na počítačových/konzolových hrách a dub stepu) na producenta Franka Sacramoneho (Bushwhack) a jeho, dejme tomu, vedlejší projekt Burning Sideways. Feet of Clay je jeho teprve druhým počinem, ovšem již nyní vidíme jasně čitelný, dospěle atmosférický rukopis Franka, jenž není jen dalším ze zástupu obdivovatelů Bulba/Periphery, ale hlavně milovníkem všemožných atmosférických spolků z rozličných koutů světa a také - elektroniky.

Při eponymním otevíráku Feet of Clay mi přeběhne mráz po zádech, to když přemýšlivé prog metal kytary nasakují synťákovými mezihrami, post-rockovými ukolébánkami a hlavně slušnou porcí ambientu, hodně se mi přitom líbí, že Frank nikam nespěchá, nesnaží se rozmělnit struktury semknutých kytar, naopak, jediné, co narušuje jejich celistvost, jsou synthy, které tu a tam vykouknou z jinak výtečně vytvářeného podkladu.

Labužnicky vychutnávám perfektní souhru všech nástrojů (bicí obstarává automat), a také správně vyznívající decentní produkci, kdy Frank naštěstí ponechává také značný prostor zemitému vyznění ploch elektrických kytar. Prostě a jednoduše, otevírák jako hrom a předzvěst dalšího silného hudebního zážitku.

Když se k tomu přidá tklivý zpěv ve stylu atmosférických melodoom spolků (The Fall Of Every Season) a „klavírní“ etudy, jako ty v Ill Impending, stáčí se progresivní tvorba skoro až někam k depkoidním sebevražda spolkům. Muzika je to přitom krásná, křehká, mnohdy svými postupy připomene třebas Porcupine Tree, přičemž skýtá i drsné, zatěžkané hypnotické přechody ve stylu sludge, ženské vokály, post-hc řvaní, psychedelické motivy, jednoduše jde o chutnou směs jak pro náročné progresiviky, tak i příznivce postu všeho druhu. Přechody mezi náladami jsou přitom přirozené, dokonale promyšlené a člověk má onen správný pocit, že Frank si nad materiálem jaksepatří sednul a nic neponechal náhodě.

Pokračujeme se Stutter, tklivou akustickou baladou v amero stylu Stone Sour s vokálem á la Corey a přemýšlivými texty, nic složitého na zahrání a komponování, ale atmosféra by se dala krájet. Body plus pak přináší jednoduchá vyhrávka a progresivní mollová vybrnkávka ke konci skladby. Jasně, pravda, vokál mírně nestíhá hlavně v závěru, ale to je úplně jedno, procítěné je to dostatečně a jak jsem již naznačil, v případě tohoto alba jde hlavně o atmosféru. Co mne hodně baví, je nazvučení kytar, akustické pasáže mají krásnou, romantickou barvu, přičemž všudypřítomný progresivní feeling dodává všemu punc jakéhosi nadhledu nad vlastní tvorbou. Super.

„Good things will come, to those who will wait“.

Jízda snovou hudební krajinou nekončí, jak Out of Reach s úžasnými, účelnými synťáky, parádní basovou stopou, která je na převážné většině stopáže vůbec velmi kvalitní a perfektně dotváří hudební směs, k tomu přičtěte povědomé riffy, letmé dotyky symfoniky, na sebe navazující, neustále rozvíjené motivy, přičemž všemu dominuje jedna jediná melodie – je to jednoduše paráda, Burning Sideways ukazují neskutečnou chuť experimentovat a z nepříliš komplikovaných, až prostých věcí vytvářejí věci složitější, promyšlenější.

To mohu potvrdit při poslechu Escaping the Room, která se bratříčkuje s ambientní elektronikou, čemuž je koneckonců podřízen i zvuk kytar a skladba tak tvoří perfektní odbočku od zatěžkaných tam tamových hypno pasáží převážně první části nahrávky. V tomto okamžiku se již nacházíme na hodně experimentálním písečku, Frank jakoby testoval, do jaké míry lze z mála udělat dosti a já mohu s klidem prohlásit, že jeho snaha vychází na jedničku, jako interlude je skladba to pravé.

Když se ke konci podíváme také někam do končin moderního progresivního elektra (tedy téměř dub stepu), přičemž neustále zůstáváme pevně zakořeněni ve tvorbě formace, jen přemýšlím, kam se na expedici vydáme příště.

Po takřka až obřadní atmosférické zpěvohře Blind to Me se konečně dostaví to, co jsem tak trochu čekal už od začátku – totiž výlet do světa moderního progu/djentu v The Plight of Nothing s polyrytmy, tvrdými kytarovými pasážemi, ale zároveň i zvukem sitary, jenž vytváří úžasné přechody mezi riffy, aby byl nakonec totálně zatlačen do pozadí pod dalšími neustávajícími nápory elektronického ambientu.

Ani Entering the Light, velmi povedený závěr veskrze povedené nahrávky, nedává tušit, že by i do budoucna bylo s Burning Sideways něco špatně. Naopak, synthy/klávesy jsou jako ve zbytku alba provedeny dokonale, vše má svůj jasný řád, jednoduchost a zároveň komplexnost, zapadá do sebe.

Vůbec mně osobně se přístup Franka zamlouvá, občas přitvrdit a vyplodit až pro nezkušenější posluchače progu nestravitelný progresivní kolotoč, ovšem převážně se držet v posluchačsky srozumitelné rovině, aniž by se hudba musela nějak prvoplánovitě podbízet. Spíše čeká na samotného příjemce, jak se s ní popasuje, jestli objeví všechna její tajemství, občas skrytá v až nebezpečně zavádějící primitivnosti ambientu. Ale jo, druhé album Burning Sideways se povedlo, určitě nebude pro každého, ale pro příznivce moderního progu s otevřenou myslí (zde je snad jasná implikace) to určitě bude zajímavý poslech pro nejednu příležitost. Jedinou opravdovou výtku tak mám ke zpěvu (občas nestíhá, některé pasáže až příliš tlačené, a tak nevyznívají dobře), ovšem i navzdory tomu - já odcházím spokojen.

PS: Album je na internetu celé k poslechu, viz Info o albu.