Po čtyřech letech od parádního debutu The Devil’s Hall of Fame (vše do té doby vycházelo pod hlavičkou Twilight) nazpívaného skvělým (jak jinak) Jornem Landem je tu dvojka, natočená v pozměněné sestavě a opět koncepčně stavěná. S odchodem Landeho se vzhledem k limitované nabídce kvalitativně srovnatelných hrdel dalo čekat, že další deska bude obrobena hlasem méně výrazným. I tak je ale novic Kelly Sundown Carpenter (paralelně prozpěvuje v Outworld) velmi příjemným překvapením a víc než pouhou, i když přece jen již v určitých momentech s klasickými power hlasy zaměnitelnou náhradou.
Také na Section X je slyšet, že prim u BT vždycky hrály a hrají klávesové linky principála extravaganza Finna Zierlera a kytary mají spíš funkci výplně

celkového soundu nebo melodicky sekundují klapkám z vedlejší koleje. Hudba se opět nikam výrazně nežene, i když oproti jedničce, která dávala vyniknout často blízko k maximu ždímaným plochám s dlooouho doznívajícími akordy pod klenoucím se zpěvem, přibylo nejenom trochu té houpavosti, ale i kytarové melodiky a celkového feelingu směrem ke klasickému power a (dejme tomu) prog řemeslu. Také ona správná sklíčeně depkoidní atmosféra částečně ustoupila náladově rozevlátějším pasážím, větší strukturovanosti a aranžérské hravosti, zároveň s nimi ale i zaměnitelnosti nebo eventuálním asociacím s tvorbou jiných souborů (viz, vlastně slyš trochu Savatageoidní Sleeping Beauty nebo aroma Ayreon na více místech CD), rozhodně se ale nevytratila a je stále alespoň hmatatelná.
Velmi dobrá deska „do auta“, na první poslech vychytanější, promyšlenější a techničtější než jednička. Ale tady se ukazuje, že to vždycky nutně neznamená lepší, jelikož z přímé konfrontace bez větších rozpaků vychází vítězně The Devil’s Hall of Fame, jejíž psychedelicky depresivní sférično ve spojení s naléhavostí tehdy ještě neokoukaného Landeho představovaly na svou dobu relativně novátorské nakročení.