Hudební vydavatelství Redblack je poslední dobou skutečně zárukou kvality a ani já nepamatuji, kdy by výrazněji ve svém výběru přestřelili. Špatný krok určitě neudělali ani s debutující Apatheiou, která se zdá být více než nadějnou kapelou. Česká kytarová scéna je v poslední době na vzestupu a já jsem jenom rád, když vidím, že krom výtečných kapel jako například Animé, The Switch nebo The Prostitutes vznikají i další kapely s dostatkem elánu a hlavně s vyspělou vizí toho, co chtějí dělat. Apatheia má v tomto směru stoprocentně jasno, debutní deska je totiž až překvapivě vyzrálá a kompaktní.
Jak jsem již naznačoval, těší mě, že i debutující kapela je schopna předložit plnohodnotný materiál, který je zajímavý nejen čistě instrumentální úrovní, ale i

kompozičně a působí jako celek velice vyspěle. Skladby jsou vystaveny citlivě a jemně, nejsou přeplácané, což by mohlo být veliké mínus a celkový dojem kazit, ovšem nejsou ani chudé a nenápadité. Jednotlivé skladby jsou velice odlehčené, vzdušné a aranžérsky báječně zvládnuté. Citlivost a emotivnost hraje v muzice Apatheie zásadní roli a je moc dobře, že se daří v jednotlivých skladbách udržet sugestivní atmosféru. Pokud bychom chtěli nějak vystihnout hudební směřování Apatheie, myslím, že by se jejich muzika nechala hledat někde v post-grungových vodách, přičemž na sebe nabaluje art rockovou zasněnost a klenutost, ovšem písničkovost a tvar skladeb zůstává právě z již zmiňovaného post grunge a teď mám na mysli zejména americké kapely typu Incubus či A Perfect Circle. Pakliže budeme v souvislosti s Apatheiou mluvit o art rocku, neměli bychom si představovat desetiminutové, složité kompozice, Apatheia si z tohoto žánrů bere určité fígle, nějaké postupy a pohrávání si s náladami, ale všechno zůstává v přirozeně jednoduchém písničkovém hávu, kdy mají skladby jasnou a zapamatovatelnou strukturu. V podstatě se dá říct, že se drží modelu slok/refrén/sloka/refrén. Na druhou stranu musím uznat, že některé kytarové kudrlinky a hrátky by se v progrockových vodách neztratily. Je to velice příjemná kombinace, když se dohromady spojí klasická rocková písničkovost s citlivostí a jemností art rocku, vše uděláno svým rukopisem a se specifickou atmosférou, která desku provází od první do poslední minuty. Jsou k slyšení syrovější polohy, vycházející právě z grunge, jindy si zase můžeme vychutnávat zasněné a klenuté plochy, které nás mohou odkázat až někam ke kultovním Pink Floyd nebo sólovkám Gilmoura.
Moc příjemný je vokál Michala Febera, svým projevem atmosféru skladeb rozhodně nerozbíjí a přitom se nedá říct, že by byl nevýrazný. Naopak, výrazný je až až, působí v hudbě Apatheie jako další nástroj, akorát je naladěn na stejnou vlnu, a proto tak dokonale zapadá do hudebního obsahu. Pro dokreslení jednotlivých nálad a větší emotivnost skladeb je využito i violoncello, které je použito poměrně hojně, přesto velice citlivě. Citlivost je to pravé slovo, skladby

Apatheie v sobě obsahují určitou drsnost a syrovost, přesto se zdají být velice křehké, proto se při skládání muselo vše dobře promyslet, jakákoliv maličkost by ten dobře fungující celek mohla narušit a jinak kompaktní atmosféru nahrávky narušit. Toto se ovšem, i navzdory tomu, že se jedná o debut a předpokládala by se určitá nezkušenost, neděje a já mohu směle označit Apatheiu jako jednu z těch větších nadějí české rockové scény.