Miluji, když poslouchám nahrávku, abych o ní napsal článek a po jeho napsání zjistím, že jsem cd měl v přehrávači s přeházenými skladbami. Takže „delete“ a začít znova. Ale ať je to vlastně tak nebo tak, jedno zůstává. Hned první tóny Animé vás zmrazí. Tuhle kapelu prostě musíte… milovat?
Bude znít možná zvláštně, když napíšu, že Animé umí hitově zapracovat jak Peha,

zakytařit a píseň doaranžovat jak Coldplay/Aeon Spoke (Cages), navodit feeling Porcupine Tree a k tomu i punkově odrazit. Proč by znělo, když Animé toho na Animé jsou důkazem. Nechybí zde svižnější úseky, ale ani ty intimně a citlivě laděné kousky klidně podbarvené beatem (dubík v Crying in Public). Zkuste si představit, že se Anathema snaží hrát jako Manic Street Preachers… prostě „a couple more songs to play“. Jenže Animé si vůbec na nic nehrají a v podstatě fakt předkládají „pár dalších songů k zahrání“… k poslechu.
Ale co to Animé vlastně hrají? On je to v podstatě rock. Je to i popinka. Takže třeba alternativní rock? Alternativní rock, jenž koketuje se vším, co ho může obklopovat. Progrese, emíčko, nějaká ta zvuková dochucovadla (normálně mě napadají i Tata Bojs) a sem tam pubertální (snad až dětská) dovádivost (fantastická, nachově voňavá trancovka Pintrade), ale přitom vše za dospělácké rozvahy. A odvahy. Vemte si Jiříkovu jistotu, kdy album úplně sám s kytarou jen za doprovodu kliku uzavře. Vše navíc v chytře, jemně a detailně domyšlených a vyaranžovaných skladbách, kdy cestou s triem potkáte smyčce, klavír, dechy, konga, harmoniku, podzpěvy, ale i příměs kytarového jižanství (Crying in Public), baladiku, popíček, komorní kousky i prostou kytarovku. A když jsem ale napsal popinka, je to fakt takto? Ono, až na pár věcí to vyloženě hitovky nejsou. A to se přitom celý komplet všech deseti pesniček poslouchá velmi dobře.

Jenže ihned po prvním poslechu zjistíte, že vám skoro nic nezalezlo pod kožku, ačkoli písně mají vše, co by písně (alternativně) rockové kapely měly mít. Dobrou zpěvovou linku, pěkný refrén, nekomplikovaný a jasný rytmus podporovaný vždy výbornou basovou linkou; v tomto asi vyzdvihnu Phelia, ihned si při ní vzpomínám i na naše OTK. Jenže Animé jsou hodně o náladě. Ne atmosféře. A ta tu je často melancholická. Sladkobolná. V tom to možná je.
Hraje-li pak ale muzika více na tesklivější notě, z toho vás téměř vždy vytáhne Jiřík, který zpívá tak, že mu žerete každé slovo. Zpívá uvědoměle, takže uvolněně a přesvědčivě, občas rošťácky, dokáže tedy i překvapit, ale hlavně

vždy od srdce. To srdíčko tady cítíte hodně. Jeho zpěv je náplastí na všechny ty bolístky, na které si při poslechu vzpomenete.
A jste z toho moudří? Já vlastně moc ne. I přesto, že Animé zprvu neobsahuje tolik jasných hitovek a písní, které byste rádi poslouchali furt dokola, je zde nějaké magneto, jenž způsobuje chuť k dalším opakovaným poslechům. Animé na Animé v příjemném zvukovém balení, kdy hnidopišsky vytknu jen maličko plastovější/krabicovější tomy, předkládají písně k zamyšlení, k sebereflexi, k takové té dumající (ne)pohodě, kdy máte chuť si poplakat a vše hodit za hlavu s tím, že bude líp. A ono snad bude. Však Jiřík a spol. zas „a couple more songs to play“ napíší a dají na rok, dva, zas naději, že čas, a další deska Animé, všechny rány zahojí.