Na Marastu se povětšinou setkáváme s deskami, které za něco stojí a které v drtivé většině mají hodnocení nadprůměrné. Jelikož zde přispívám povětšinou komerčnějšími, nebo chcete-li mainstreamovými záležitostmi, ani v tomto případě nemohu zklamat, i když se tentokrát svezeme na bodové hranici směrem dolů.
Pro pořádek uvedu, že ALL ENDS nejsou až tak neznámým pojmem. Původně vznikli v

Gothenburgu jako projekt obou kytaristů z IN FLAMES, Björna a Jespera. Ti už však v kapele nehrají a bandička se reformovala. To, co však nyní ALL ENDS předvádí, je i na mé chuťové variace moc. Začnu tím, že v ní zpívají dvě zpěvačky. To je sice hezké, ale problém je v tom, že při poslechu jejich hlasy od sebe téměř nelze rozeznat. Je úplně jedno, která coura zrovna zpívá, zní to pořád stejně. Obě navíc disponují naprosto tuctovými a nezajímavými hlasy. Někdo by mohl namítnout, že aspoň dobře vypadají v těch pěkných odhalených tílkách, ale v tomto případě však musím odpovědět poznámkou – jen za předpokladu, že se vám líbí zkostnatělé a přelíčené modelky z obálek Cosmopolitanu nebo Maximu.
Zbytek kapely sekunduje naprosto stejným dílem. Kytaristé uvádí, že hrají na „guitars“, ale žádné množné číslo v nich neslyším. Kam že je nahráli? Ono totiž to, co se zde hraje, vždycky zvládne jeden člověk a to si ještě druhou rukou může prohrabávat vlasy. No dobře. Basa je normal a bicí jedou opět v oblíbeném DEATHSTARS (k nim se to aspoň hodí…) rytmu á la opice Koko. Bum sem, bum tam,

žádná invence, prostě vůbec nic! Zvukově jsou navíc velmi nevyvážené a zbytečně hluší zbytek nástrojů, i když ono je to vlastně jedno, skladatelsky totiž není co popisovat. Vše se přesouvá v jasně daných měřítkách a pár „drsnějších“ skladeb střídá ty „ploužákové“. Vše je navíc obohaceno o cukrkandlovou podbízivost, která mě dohání k šílenství. Chápu, že si manažeři z Nuclear Blast chtějí přivydělat nějaký ten peníz na Vánoce a že muzikanti v kapele to berou jen jako sezónní job, ale proč to proboha musejí hnát až do takových extrémů?
Nazývat A Road to Depression metalem by byl strašný omyl. Nazývat ho moderní vlnou? Jistě, tohle spojení nadmíru sedí, ale koho tím chtějí ALL ENDS zaujmout? Čtrnáctiletí, zde máte svou příležitost. Chcete hity do rádií? Ano, tak si je, vážení pánové a dámy, točte, ale nevydávejte je za něco víc. V éteru je ještě málo instantní rockové muziky a jako vložka mezi QUEEN a R.E.M. to bude více než dostačující.
Jen mi dosud není jasné, jak mi tuhle hrůzu mohl jeden nejmenovaný autor

Sparku prostřednictvím své recenze doporučit. Jeho vkus znám, ale toto jsem nečekal. Vlastně se stydím, že tu tímto plním prostor. Teď už mě prakticky mrzí jen jedna věc - a to, že si ALL ENDS nemůžou odnést horší hodnocení, než jim dávám. Přeci jenom své nástroje i hlasy v omezeném měřítku ovládají a v rámci možností si je umí i sladit dohromady.