Meshuggah zpátky po šesti letech v Praze jsou jasná tutovka, takže zbývalo jenom vyřešit drobné detaily typu kdy a kde. Termín padl na úžasný Mezinárodní den žen, ještě ke všemu na pátek a na Fórum Karlín - tedy první halový koncert pro Tre kronor u nás. Kombinace oslavy našich úžasných žen, pátku a koncertu švédských bohů slibovala parádní zážitek.

Meshuggah jsou u nás v redakci velkým a oblíbeným průsečíkem, takže na předkoncertní kalibraci a nastavení formy dorazila téměř celá eskadra, chyběli přespolní a z nějakého důvodu neomluvený principál. Soustředění proběhlo v útulné craftbeer hospodě Vrátnice pár desítek metrů od dění koncertu, což nezmiňuji jen pro jejich pitelný ležák, ale hlavně proto, že tenhle point je vždy plně vytížen při jakémkoliv jiném karlínském koncertu, takže symbióza místa probíhá ideálně. A samozřejmě vsuvka pro fanoušky gastrotrip koncertů; Karlín kolem Fóra nedisponuje nabídkou legendárního langoše (jestli někdo ví, redakce to uvítá), hlad se tedy tišil tamním kebabem, bagetárnou nebo lidově postaru pivem (zdravici do Brna posílám s konečným skóre asi 11).

Pojďme ale ke kapelám. Meshuggah si jako předkapely přivezli Mantar a The Halo Effect. Na rovinu říkám, že pro mě tento večer potvrdily definici „předkapely“ a zcela jsem je ignoroval. Zpětně mě mrzí spíše Mantar, kteří dle kolegy Vihkava trpěli na špatný zvuk, ale hudebně dobrý. Kombinace bicí + kytara musela být na tak velký sál, jako je Fórum Karlín, hodně odvážná a vskutku ambiciózní.

Naše družina dorazila až v průběhu setu The Halo Effect a byť jsem jim věnoval rychlý náslech před koncertem s resumé, že odkaz göteborgské školy death metalu by naživo mohl nějak pracovat, opak byl pravdou. Možná to byl špatný moment, nevím, ale kapela hrála úplnou tuctovku doplněnou o neustálé vyvolávání davového „hey hey hey hey“, což mé kroky nasměrovalo k velkoprůmyslovému pivu, točenému v hale.

Z dálky se tomu ještě snažím jít naproti, ale za mě dobré jméno severskému melodic death metalu The Halo Effect neudělali, leč se Mikael Stanne z Dark Tranquillity coby lídr a zpěvák hodně snažil. Pravdou ale je, že kapela vpředu kladný ohlas měla, stejně tak i početnější zástup fanoušků. Osobně si dokážu představit lepší předskokany, památná zastávka s Dillinger Escape Plan a Between the Buried and Me se už asi nepřekoná, ale diverzita, kdy já nebyl v tomto případě cílovka, byla splněna.

Vše zmíněné vzalo za své v okamžiku, kdy Meshuggahspustili svůj stroj. Stejně jako v loňském létě kapela na turné promovala stále aktuální Immutable, kterým začali. Broken Cog až trefně plnila funkci intra, kdy si zvuk během ní ještě výrazně sedal. Následující Rational Gaze je stoprocentní stálicí setlistu Švédů, tudíž nechyběla ani tento večer a hala okamžitě nadšeně reagovala. Meshuggah stačila v podstatě jedna skladba, aby měli celý sál v hrsti. Výlet k Nothingpokračoval a vzápětí ho ukončila Perpetual Black Second.

Za vlády již, na halu pro Meshuggah korektního zvuku se vrátili zpět k novince, aby přehráli dvojici Kaleidoscope a God He Sees in Mirrors, které prvně z Immutable začali hrát právě na tomto turné. Pochvala za dramaturgickou obměnu, která svým flow navázala na kusy z dvacet let starého a předtím hraného Nothing. První polovinu koncertu, který se nesl ve valivém středním tempu, uzavírala neméně masivní Born in Dissonance.

Záměrně mluvím o první polovině koncertu, protože další na pořadí bylo „intro“ Mind's Mirrors puštěné z aparatury, kdy pódium bylo zhaslé a do sálu vystřelovaly zelené světelné paprsky. Znalí věci, nebo jenom ti, kteří viděli setlist z předchozího dne, věděli, že přijde triumvirát v podobě In Death - Is Life; In Death - Is Death zkráceně Catch 33, česky Hlava33. Obrovsky cením celý brilantně zvolený setlist a jeho dramaturgii, protože do Catch 33 nás pomalu a tíživě drtili, aby nás tímto mezníkem zcela zamotali na atomy.

S lehkým nadnesením pro mě tento až „psychedelecký“ opus magnum byl vrchol celého koncertu, jenže Švédi tím jenom spustili lavinu a přetaktovali na vyšší obrátky, kdy hrábli do třicet let starého epka NONE a vypustili Humiliative. Po předchozím tripu nastal poctivý thrashový uragán. Za tenhle diamant patří kapele obrovské díky. Na poctivé „meshu“ thrash vlně se pokračovalo i s Future Breed Machine. Tato skladba je doménou Fredrika, který se vloni vrátil do sestavy, takže na poslední pražské zastávce chyběla, a byť už Thordendal během ní netýrá vokodér, ničila pořád stejně. Raketový odstřel se jim povedl na výbornou.

Už tohle vše mohlo stačit, ale bylo potřeba, aby napravili jediný škraloup loňského vystoupení. Dominanta hráčského umění bubeníka Thomase Haakeho, lichoměrná industrialita a výkladní skříň kakofonie Meshuggah – Bleed. Skladba, která nepotřebuje komentář, stejně jako to, jaké davové šílenství v sále vyvolala. Hodinu a půl trvající koncert uzavíral jediný zástupce z Koloss píseň Demiurge, ta svým feelem v druhé části působí takovým „outrem“ a byla faktickým koncem celého setu.

Nebylo co vytknout (opět chybějícího zástupce Chaosphery naposled promíjím), zpočátku lehce haprující zvuk si sedl (Gojira 2022 měla o chlup lepší). Hráčsky samozřejmě totální top. Statičnost kapely na pódium je již jejich trademarkem, nicméně ve spojení s opulentním světelným parkem jim funguje vždy výborně.

Setlist večera gravitační studna > trip > thrash uragán > insanity kakofonie byl vybroušený za plný počet. S absolutní blažeností a pomyslným desátým zářezem odcházím spokojený do víru páteční noci, mise Meshuggah 2024 stoprocentně splněna, worship trvá.

 Setlist:
 Broken Cog
 Rational Gaze
 Perpetual Black Second
 Kaleidoscope
 God He Sees in Mirrors
 Born in Dissonance
 Mind's Mirrors
 In Death - Is Life
 In Death - Is Death
 Humiliative
 Future Breed Machine
 Bleed
 Demiurge