Mělo cenu navštívit i dvanáctý koncert elektronických dinosaurů v Praze? Ani po 40 letech na scéně by nebylo fér hodit Brity do starého železa nebo vystavit do vitrínky, protože mají stále co nabídnout. Ve čtyřech lidech odehráli poctivou dvouhodinovou show o třiadvaceti skladbách.

Někdejší vlajkonoši černé barvy a křiváků mají ve Střední a Východní Evropě tradiční základnu. Přesto šedesátitisícová návštěvnost kapely, která u nás hraje relativně často, vyvolává otazníky. V čem spočívá magie Depešáků, z čeho plyne takový zájem?

Ano, zčásti se dnes pozůstalé kmenové duo Martin a Dave může donekonečna spoléhat na institut kultovního postavení souboru, který pre-definoval vývoj elektronické taneční hudby, dark wave, EBM, gotiky a samotného synth-popu. I to jim samo o sobě stadiony vyprodá. Ale je tu ještě něco víc. Depeche Mode se na vrcholu své slávy počátkem devadesátých let nerozhodli pro jednoduchou cestu líbivé komerce, která se rozjetému mlýnku na obří zisky v tu dobu nabízela. Naopak, a to platí až do dnešních dní, se vydala cestou alternativní tvorby, kdy přednost dostalo neutuchající hledání a experimentování. Jejich hudba je tak tavícím kotlíkem či atanorem míchajícím syntezátorovou elektroniku s industrialem, trip-hopem, blues, technem, rockem, poctivý posluchač nalezne stopy country, soulu i gospelu. A tahle odvaha a vizionářství jim zajišťuje kultovní status na druhou.

Sice po roce 2005 a emisi alba Playing the Angel DM tápali a deskám Sound of the Universe, Delta Machine a Spirit se velmi těžko přichází na chuť. Zaujmou spíše jednotlivé skladby a jako celek prostě nefungují. Bludný kořen se však smrtí Andrewa podařilo překročit nazpět.. Pravděpodobným impulsem byl skutečně skon dlouholetého parťáka, ale aktuální Memento Mori je už zase výlet do posluchačsky atraktivních vod. Bylo by asi naivní očekávat překonání již dávno dosaženého, ale vzbuzení zájmu přemlsaných hudebních konzumentů v dnešní konkurenci není málo ani pro DM. Dotek zubaté v bezprostřední blízkosti vybičoval Gorea a Gahana k dlouho neslyšenému výkonu. A to platí i o samotném pražském koncertě, který měl možná své limity, ale ze čtyř autorem viděných show soupeří o prvenství.

Davy proudících lidí od metra směrem ke gigantické scéně čnící na letňanské ploše se dařilo pořadatelům směřovat do patřičných sektorů rychle a bez zbytečných průtahů, fronty se nestály ani na ucházející Plzničku za devět pětek, jídla a všeho jak na pouti. Zamrzely ceny celkem vkusného merche, kdy za tričko zájemce vytopil devět set, za mikinu sedmnáct stovek. Takže jsme si nechali dva druhy depešáckých kelímků od piva, a tím bylo upomínkám učiněno za dost.

Předkapely nenadchly, ani neurazily

Skvěle byla řešena zvuková stránka věci, kdy v prostoru letiště visely baterie aparátů na hydraulických sloupech a poslech byl v pohodě i na zadních tribunách. My se ovšem umístili na hranici A a B sektoru s dobrým výhledem a mohli nejprve ocenit umění předskakujících umělců.

Jako první se představila formace Lakeside-X, jejichž kytarový synth-pop šmrncnutý indie rockem jsem registroval již před mnoha lety a tenkrát žádná sláva. Nyní se po odmlce vrátili i s novou deskou. Domácí se s topem své hudební kariéry popasovali se ctí a odehráli celkem solidní set postavený na elektronických spodcích, jimiž prostupovala kytara s basou a rytmika padové soupravy. V zásadě nejde jen o pouhou ordinérní variaci na synth-popové klasiky, muzika má chvílemi originální auru a energický odpich. Více než avizovanou inspiraci Mesh bych připustil De/Vision, ale to je fuk, stejně takovou hudbu poslouchám spíše okrajově. Předpokládám, že se hrálo především z loňské Love Disappears. Lejksajdi se na obří scéně poněkud ztráceli a bylo vidět, že jsou zvyklí spíše na klubová vystoupení. Frontman byl z desetitisíců lidí před sebou zřejmě zaskočen nejvíc, jeho projevu chyběla větší dynamika a důraz, působil velmi introvertně, až zakřiknutě. Ale to se dá pochopit. Ostudu chlapi neudělali, naopak, a lidé je ocenili.

Berlínští Hope byli pro mě úplnou neznámou a ačkoliv byli hudebně mnohem dál než český support, hodili se méně. Zpěvačka vládne charismatickým hlasem, ale spíše komorní a až ambientně laděná elektronika lahodí večernímu domácímu poslechu víc než na obří akci tohoto typu. Zároveň se to poslouchalo dobře, a závěrečná skladba s hlukovými industriálními ambicemi by mohla být musterem, jak to celé příště live pojmout. Ale jsem rád, že se mi Hope představili, dám šanci nahrávkám.

Depešáci by mohli odehrát dva skvělé koncerty za sebou s jiným setlistem

Ticho před bouří se rozhostilo s přicházející černou clonou ze západu a následující lijavec byl prudší, než řada pláštěnkami nevybavených návštěvníků předpokládala. Po pěti minutách byli promáčení durch, čemuž jsme se my s náležitým vybavením vyhnuli. O půl deváté utichlo techníčko pro navnazení zástupů a zvuky Speak to Me, outra z poslední desky ostrovanů, odstartovaly hezky seskládanou přehlídku hitů DM.  Setlist by mohl nakrásně sestávat z mnoha dalších vypalovaček a je velkou devizou Depeche Mode, že za desítky let dokázaly vyprodukovat úctyhodné množství ikonických songů. Je třeba ocenit, že na jiných zastávkách tour zazněly různé skladby, z nichž můžeme jmenovat A Question of Lust, Condemnation nebo akustickou verzi Strange Love, kostra však byla postavená obdobně. Kapela jejíž dvoučlennou sestavu doplnil keyboardista a basák Peter Gordeno a bicman Christian Eigner se tentokrát představila bez dalších hostujících hudebníků, když jsme v minulosti mohli vidět DM s několika vokalistkami či dechovou sekcí a DJ´s.

Scéně dominovala masivní ledková konstrukce písmene M, které průběžně zářilo psychedelickými barvičkami, případně se na něm odehrávaly sekvence z videoklipů nebo dění na pódiu. To vše bylo doplněno o další dva obří ledkové panely po stranách, čehož umně využíval šikovný VJ, který se na vizuální stránce show vyřádil a o podívanou nebyla nouze.

Naléhavá intimita a excelující Gore

Čtyřčlenná sestava dle očekávání zahájila dvěma songy (My Cosmos is Mine a Wagging Tongue) z podařené Memento Mori, o které nám tu příkladně před časem referoval Dantez. Z desky zaznělo nakonec, včetně úvodního outra, pět songů v čele se šlapavou klipovkou Ghost Again a patřily k tomu nejzajímavějšímu pro svou neohranost i chytlavost. Jakkoliv jde spíše o pochmurné a smutné skladby poznamenané myšlenkami na smrt a dalšími fatálními tématy. Dave nejprve v brokátovém sáčku s modrou podšívkou a v bílých koních vyseknul pár klasických tanečních póziček, ale už toho nevytočí ani zdaleka tolik, co v minulosti. Ono se ani není co divit, šedesát jedna let divokého životního stylu se ve tváři někdejšího lamače dívčích kalhotek ve tváři a na těle projevit muselo. Lehce to už odnesl i Daveův hlas, který nedosahuje dřívější sytosti a podmanivé hloubky, ačkoliv se snažil a viděl jsem ho v horší kondici, tady to byl jeho lepší standard. Nezachránilo to ani vystrkování a vrtění kdysi tak obdivovaného zadku. Zcela jiná situace je u Martina. Jeho medový hlas s věkem vyzrál do andělských poloh a jím zpívané skladby i doprovodné vokály patří tradičně k vrcholům prezentace kapely. To se projevilo v půlce show, kdy vysekl Home a pak akustickou verzi mementové Soul with Me, při kterých nešlo mít husí kůži a nevznášet se kdesi ve stratosféře nad Prahou. To mělo ještě vygradovat později.

Když jako třetí zazněla Walking in My Shoes, začal vibe kapely prostupovat každého a oni dál servírovali svůj signifikantní naléhavý sladkobolný materiál, který v člověku vyvolával dávno zapadlé vzpomínky a lehce drogový pocit štěstí. To se dělo při reminiscencích z Ultra v podobě It´s No Good a Sister of Night ústící v epický remix In Your Room. S touhle peckou už jsem se zcela podvolil vůli kapely a stal se ze mě její “favourite slave in favourite consciousness”.

Mou pozornost si vysloužila i úsporná a svým způsobem geniální Goreova hra na kytaru. Ta zazní vždycky, když má, u mikrofonu jí často zaměňuje za klávesy a přestože se Dave na hudbě v poslední době také skladatelsky podílí, je jasné, kdo je tady mastermind. Drobný kudrnatý chlápek, který bude za dalších deset stále podobnější krajanovi Keithu Richardsovi, je fenomenální muzikant. Tečka. Nepřekvapivě měl klasicky na černo nalakované prsty a pobavily pruhované kalhoty na míru se stylizovaným pásečkem kolem nohy odkazující na nekonečná zákoutí lidské sexuality. Typická vyhrávka na pololubovku v další nesmrtelné Prescious budiž důkazem jeho génia, protože text “things get damaged, things get broken, I thought we'd manage, but words left unspoken” zpívalo už celé letiště. Navíc chemie mezi ním a multi-instrumentalistou Gordenem je viditelná/slyšitelná. Co si budeme povídat, nebožtík Andy až tak excelentní hudebník nebyl a Peter netouruje čtvrtstoletí s DM pro nic za nic. A jako backing vokalista je také výborný.

V I Feel You jsem měl, podobně jako několikrát, pocit, že si Dave trochu zjednodušuje vokální linky, ale skladba sama o sobě jasná tutovka a následující opět remixovaná A Pain That I´m Used To, coby třetí kus z Playing the Angel, bezchybná. Že se nehrála žádná z alba Exciter, to jsem přijal, ostatně veci jako Dream On, Comatose nebo Freelove jsem v minulosti kapelu hrát viděl. Ale absence více songů z Music for the Masses doslova zamrzela, protože až jako předposlední přídavek zazněla kultovní Never Let me Down Again. Jelikož jde to mé první zakoupené depešácké elpíčko v prodejně Supraphonu na Žižkově někdy v osmdesátémosmém, mělo logicky dostat víc prostoru. :)

Violator je navždy přelomový

Na počet skladeb to tedy po vytěžené novince vyhrál trochu očekávatelně Violator. Ale jasně, vždyť jde o kánon tohoto hudebního stylu, Enjoy the Silence zná úplně každý a skladba se dočkala asi milionu remixů a coverů. Začalo to hymnou World in My Eyes věnované Fletcherovi, jehož portréty se během skladby vznášely nad scénou. Došlo ještě na reflexi “Zvuku vesmíru” se snad jedinou výraznou skladbou Wrong, která ovšem zafungovala parádně, aby jí následovala vynikající Stripped z Black Celebration. John the Revelator, a pak už jen masou tisíců hrdel odzpívaná Enjoy the Silence s nevšedně zaranžovaným závěrem uzavřeli základní část show.

Čtyři přídavky odstartovala violatorovská Waiting for the Night, kdy Dave s Martinem využili mola mezi předními řadami fanoušků a společně jí dali v dechberoucím duetu doprovázeném jen klavírně syntezátorovým doprovodem Petera a Christiana. Za mě jeden z vrcholů koncertu, bez nadsázky časovaná emocionální bomba. S Just Can´t Get Enough jsme se vrátili do podzimu roku 1981 a ohlasy na stařičkou píseň byly vřelé v předtuše úplného závěru. Ještě zmiňovaná Never let Me Down Again doprovázená opět husinou a nad severní částí města zazněl slogan “Reach Out, Touch Faith!”. Ikonický song Personal Jesus s rockandrollově bluesovým motivem si v pekle spokojeně prozpěvoval i starý Johnny. Blik, blik, velkolepá děkovačka při stand up ovation a konec.

Ani po patnácti deskách nejsou Depeche Mode vyčpělou konzervou těžící z někdejších úspěchů a dostalo se nám koncertu stále aktuální kapely, na které zub času zanechal spoustu otisků, ale majestát synth-popových králů zůstal zachován. Kdo chyběl, může si dát repete v outúčkové arénní verzi příští rok zjara a neměl by být zklamán. Tedy pokud prostor dovolí solidní nazvučení, což nebývá pravidlem. Rozhodně ale stojí za to vidět tuhle legendu kdykoliv znovu. Čert ví, jestli to potáhnou tak dlouho jako Stouni nebo donedávna Ozzy. V závěru jen úklona směrem k Live Nation, protože pořadatelsky to klapalo parádně a bizarní nadívané útroby pražského metra cestou zpět už měl v gesci někdo jiný.

All I ever wanted, all I ever needed is here in my arms, words are very unnecessary, they can only do harm…