Nejdřív troška popela. Popela na mojí hlavě. Už víc než dva měsíce si doma mazlím a mnu aktuální album The Partisan 16 a přesto nejsem schopný sepsat recenzi. No dobře, řeknete si, ale co je mi po tom?! Dodám, proč jsem se nedokázal vzchopit – protože jsem nenacházel slov, jak dostatečně pardubickou kapelu vychválit.
Přitom všechno kromě hudby je na The Partisan přinejmenším podezřelé a od poslechu odrazuje. Ošklivý obal s Mickeymousem. Název, který nejde přes rty. Fotky intelektuálského typu, kde se snoubí sáčko s mikčou. Názvy písniček. Takže

žádná důvěra, když cd poprvé zajíždí do štěrbinky přehrávače. Jenže pak se začne linout lehoučká, nápaditá a k poslouchání nesmírně příjemná hudba. A s každou další písničkou nadšení neustává, naopak se prohlubuje. Úsměv se roztahuje, nevěřícné kroucení hlavou přenechává prostor otevřenému potlesku a obdivu.
Tohle album je jako soundtrack k létu. Jedna písnička je k mlsání třešní, jiná se hodí k polehávání ve stínu, další k tanci tělo na tělo, další osvěží v největším parnu jako dobrá malinovka. Všechno je prozářeno sluncem, mráček jen k stínu, žádný strach, žádný hnus, žádný bol.
Lehkost s jakou se tady hraje je tak nápadná a tak naprosto The Partisan vyčleňuje z řady českých kapel, že opravdu při nejlepší vůli nevím, k čemu přirovnávat. Každé přirovnání by jen diskreditovalo. Tady totiž nejsou žádné ukoptěné refrény, žádná hloupost. Jenom skladby, které jedou tak elegantně, nápaditě, aranžérsky zkušeně, že jsem si dlouho ověřoval, jestli snad nejde o covery u nás neznámých šlágrů. Nejde. Vše je původní tvorba. Instrumentálně všechno zvládnuté (bicí+basa+kytara+klávesy), zvuk dotažený, že dokonce nechá nezvykle patřičně vyniknout baskytaru. Muzika je díky tomu velebně sytá a přitom vůbec ne agresivní ani pompézní.

Textovou stránku bych do popředí nestavěl, ale ani zde se nenajdou obraty vysloveně hloupé. S jistou shovívavostí se dají jako vtipné označit i texty Fatman nebo Fabrika, a najde se i pár nebroušených briliantů (Francouzská). Společně s vynikajícím zpěvem, který místo exhibic zpívá nenápadně a přesně tyhle texty tvoří skvěle zapamatovatelné celky – kolikrát mě celý den trápil ten či onen povedený refrén.
Dost těžko se mi podaří předat elán a veskrze příjemné pocity, kterým mě každý jeden poslech The Partisan naplňuje. Můžu prostě jen doporučovat s konstatováním, že v rámci pop/rock-blues jsem lepší českou kapelu neslyšel. Žádný Kejak, žádný Eda Levoruký, tady se opravdu válí. Kromě slabších chvil kolem poloviny alba (Síť, Milion, Sníh) mi téměř každá píseň připadá jako potenciální hitovka. Konkrétně píseň Francouzská zcela otevřeně klepe na hlavy všem hitmakerům, kteří tlačí do rádií hrůzy typu Chinaski, když The Partisan jsou za rohem.
Dá se vlastně říct, že na Marast se recenze The Partisan ani nehodí. Není to

hudba ani progresivní, rozházená, není bůhvíjak novátorská a ani ne originální. Jenže – je snad příjemné letní nedělní odpoledne progresivní?