V posledních letech to vypadá, jakoby Davide Tiso rozbil Pain Necessary to Know na základní prvky a z nich udělal desky. Když vynecháme remixy – „Psí oči“ jsou písničky, Manuscripts Don’t Burn instrumentální hrátky, Parched experimenty; nové EP On Death and Cosmos nám do sbírky dodává metal. Jenže zatímco předchozí tři věci ten aspekt více (Parched, Through My Dog's Eyes) či méně (Manuscripts) rozvíjely a posunovaly dál, EP se spíš vrací. Na rozdíl od ostatních jmenovaných EP nestojí za moc; nevidím důvod, proč by návrat k metalu měl být (zvlášť u Ephel Duath) žádoucí; ano, pořád mám rád RePhormuli, ale to spíš její snahu, chuť experimentovat, nedokonalost, naivitu, tedy vlastnosti, které by ze značné části po ji následujících (prakticky perfektních) albech vyzněly dost katastrofálně. A EP pro jistotu nevyniká ani snahou se posunout či chutí experimentovat.

Kde je problém? V tomto konkrétním případě budu aplikovat (jinak dost hroznou) poučku: „Za vším hledej ženu.“ Tiso si teď (asi šťastně) žije ve Státech s Karyn Crisis, zpěvačkou Crisis, no a když už se ten metalový párek takhle pěkně sešel, přizval si Tiso manželku do Ephel Duath, a s ní přišlo i trochu toho metalu (resp. thrashcoru, nebo co to Crisis hráli) do hudby, ale i image a grafiky. Obal mi poprvé přijde nezajímavý/průměrný, promo fotky jsou o ničem, bombastický název On Death and Cosmos mluví sám za sebe. Limitovaná edice 66 kusů s bonusem v šestém a šedesátém šestém kusu je už úplně na facku, tahle metalová klišé by byla odpustitelná v začátcích ED, ale prostě nechápu, proč s nimi Tiso začíná zrovna teď.

On Death and Cosmos je unavená, prázdná deska. V lepších momentech to je výluh ze starších desek, především Psa, v horších ho to vlastně připomíná taky, jen je ten výluh unavený – jenže zatímco Dog’s Eyes s touhle vlastností pracovaly a dosahovaly parádních výsledků, tady to jen, ano, unavuje. Bicí jsou jen tak složité, aby úplně neotravovaly primitivností, basa taky není moc zajímavá, hlas Karyn mě prostě nebaví – poprvé mám pocit, že vokál k hudbě ED nesedí. Kytara mohla něco zachránit, ale dost ji ve zvuku zabíjí vytažená a rozplizlá basa – důkladnější analýzu zvuku nechám na jiných, ale myslím, že tady se dalo zachránit aspoň něco, přestože na úroveň ostatních Tisových věcí by to On Death and Cosmos nevytáhlo – při vzpomínce na Pain nezbývá než zatlačit slzu a dodat, že deska je předvídatelná.

Proč tohle Tiso dělal? Peníze? Manželka? Zkouška, jak moc mu to ještě hraje? Byl to nějaký vtip?