Kdo trochu sleduje dění, zajisté si všiml, že v kariéře Ephel Duath jsme se setkali již se vším možným: s kravatami, pouhou černo(bílo)u stylizací, s knírky, staříky za bicími, hráli jsme si na malíře, na sebetrýznění, došlé až k poznání, ale koukat na svět psíma očima? No koneckonců proč vlastně ne.

Pominu-li začátek diskografie (Operu a Phormuli) a remixy Pain, „Skrze psí očka“ je již třetí variací jednoho šíleného Itala na téma „Jak se z blackmetalisty stát jazzmanem“. A řekněme si to na rovinu, metalistou (rockerem) už zůstane, samozřejmě když odhlédneme, jak se poslední tři alba Ephel Duath profilují, jak znějí. Ale popírat i fakt, že jazzmanem se již tak nějak stal, také nemůžu. Davide je ale rozhodně geniální muzikant, taky ale asi trochu blázen. Ale k věci…

S metalem ho stále spojuje síla a energičnost materiálu, byť rytmicky a strukturálně (ro)zlámaného, přešmodrchaného a nejrůzněji zpřeházeného, i když toto nejspíš je tak trochu také tématem alba, přeciš pes na vodítku s pánem na „Promenádě“ vše nevidí tak jasně jako splašený a divoce pobíhající zbloudilý psík, tady se z jazzu zas využívá svobodnost, s jakou matroš předkládá publiku, jeho celkový expresionismus a k avantgardní podobě ho posunuje zas práce s konstrukcemi kompozic a zvukem. Skutečnost je ale taková, že metal zde v obvyklé podobě vlastně neuslyšíte, přesto je ale album ve své podstatě dost tvrdé a narifované (v nové éře kapely vůbec nejtvrdší), pro některé pak ale asi moc přímočaré; skladby jako Nina nebo Guardian vítám. Já to tak ale nevidím a říkám tomu komplexnost. Rozhodně v rámci vzestupné kvality jejich diskografie nepokládám nové album za horší a jako nepotvrzení vzrůstajícího trendu, určitě se v jejich diskografii neztratí, je v experimentování sice o něco umírněnější (spíš tolik nepřekvapí), je ale celistvější, má pospolitější atmosféru, cítím propojenost celého materiálu, kdy módní návrhář Davide šil z jednoho hlavního materiálu konkrétní nití a až vždy pro konkrétní moment (zpestření) teprve zapletl cukrbliky a další vlákýnka. TMDE určitě není v albovém skladu ED převratné, ale své pevné místo v něm má a obstojí, protože i tak je nadžánrové, je stále dost ujeté, nevím, zda přímo avantgardní, ale rozhodně nelze říci, oč přesně zde běží, jelikož metal, rock ani jazz to není. A tak jsem si novinku hodil někam do škatule ‘zemitý, elektrizující, experimentální (avantgardní?) rock‘ koketující na hranici všemožných alternativních žánrů, dokonce i country.

Nahrávka totiž často zní jak jam jižanských muzikantů na héru (podobnost s Virus) někde v zastrčeném Nashvillském baru plného cigaretového kouře (oči pálí), rozehraných kulečníkových her (snaha se tvářit normálně) a nalitých šéfů (chybí koordinace) okukujících tančící vnadnatky (je to furt vzrůšo), jenže postupně se jejich jamem prokousáváte až k procitnutí, kdy přicházíte na to, že zde nikdo nejamuje, struktury jsou rozumně uspořádané a nenáhodné, vlastně jsou, ale pro normálního posluchače ovšem, jen jsou k sobě pojeny nevšedními terpenty. Není zde nejdůležitější energičnost, která vás má strhnout, ale i přesto muzika odsýpá a ani v těch „nehraných“ pasážích se posluchač nenudí, důležitý je feeling a cit pro vyjádření tónů, myšlenek.

Dochází zde ke střetu robustních a tak nějak „krančově“ nakreslených kytar a netradičních (již ne pro ED) brnkaček, válečkového slajdování (to ten country-feel), pevně stanoveného jazzového imprůvmentu vkusně dojížděného nejapnými samplíkovými podklady. A Davide již od Painter’s drží svůj rukopis, bez pochyb ihned od začátku poznáte, o jakou kapelu jde. Album má čistý analogový zvuk, hlavně bicích tedy, ty obstaral Marco Minnemann (Necrophagist, Freaky Fukin Weirdoz, Paul Gilbert, H-Blockx, Garry Willis, The Kelly Family, Illogicist ad.; zde k němu asi Tiso přišel) a jsem zvědav, koho tento nejapný italský pokustón na své muzikální, nonverbální komunikační taškařice zláká a přesvědčí pro příště, Vinnieho Colaiutu? Také bych měl zmínit absenci basy Fabia Fecchia, přesto album nezní prázdně, o to víc aranžují kytary a zpěv, k němuž je třeba říci, že zde tentokrát odvádí medvědí práci. Luciano Lorusso George se opravdu překonal a naděluje všemi hrstmi možných vokálních praktik, prohazuje řev, hulákání, vyprávění, mluvu, snad až rap, hází polohy nepolohy a celé album hodně táhne; taktéž lyrika bude zajisté zajímavá – třeba hned začátek Gift: “I have a present for you, iIt’s a cat! Do you like it? As the cat decomposes, do you like it?”

Through My Dog's Eyes je soudržný, něco přes půl hodiny trvající, blok vyselektovaných volně proudících myšlenek na sebe navazujících a sloučených do sobě příbuzných struktur. Jinými slovy, když si odmyslíte všechny ty aranžérské kostrbatosti, odbrnknuté dojezdy a určitou nezásaditost, vyleze vám z novinky Ephel Duath vlastně „zkrachovalý grunge“, kdy si jen nikdy nebudete jisti, zda jste sami na dojezdu či se vám to všechno jen zdálo. A no jo, ono zdálo, však to se vám hlavou prohnalo jen trochu psích myšlenek o počasí, kdy bys „ani psa nevyhnal“ :)