Zrovna nějaký ten měsíc zpátky jsem na Pelican dostal vyloženě chuť, potažmo na jejich, dle mého soudu, nejlepší desku City of Echoes. Od vydání této desky uběhlo pěkných devět let. Jak se tak do nich zaposlouchávám a znovu objevuji, přijde zpráva, že Pelican po dlouhých osmi letech přijedou do Prahy. Příjemná náhoda je na světě.

Pro koncert se vybral NoD, místo vedle nad Roxy, což samozřejmě způsobilo slovní hříčku, protože role předskokanů se ujali NOD NOD, kteří začali přesně na čas, tedy pět minut před mým příchodem. S touto pětičlennou formací to bylo mé první setkání, pořád za sebou táhnu nešvar míjení českých kapel, ale zato intenzivní. Nešlo jinak než potvrdit již vyřčená slova chvály. Zejména výkon zpěvačky Veroniky, která byla ve svém projevu naprosto uhrančivá. Pro její polohy a barvu hlasu se samozřejmě nabízí přirovnání k Made Out of Babies nebo Battle of Mice, respektive vše, kde se objevuje Julie Christmas. Veroniky byla velmi přesvědčivá a vlastně byla i jakýmsi středobodem celé kapely podobně jako oko hurikánu, kolem ní běžela bouře plná kytarových stěn vs. jemných linek, melodií vs. masivních bicí. Celé uskupení bodovalo hlavně v tom, že tupě nepřebíralo šablonovité prvky post-metalu a příbuzných žánrů. Tam, kde jiní staví na klišé žánru, Nod Nod zavčas změní výhybku. Celé to dohromady fungovalo, vše je vystavěno s rozmyslem a i s citem pro všechny ingredience, prostě ideální kontrast silných stěn a intimního, až plachého projevu. Jihočeši (ať je shrnu) rozhodně zabodovali a dokonale připravili všechny přítomné na hlavní chod.

PELICAN jsou trvalka, co trvalka, velký masivní strom s hodně hluboko zapuštěnými kořeny. Jen oni, a pár ostatních jmen, co by se na prstech jedné ruky spočítaly, přežili post-rockovou mánii, tedy její vzestup a možná až moc rychlý pád. Pro ně ale tahle škatulka tak nějak úplně neplatí, což dokázali s úvodní Dead Between the Walls z mé milované City of Echoes. Bez varování celý klub zahrnuli mohutnou metalovou stěnou, až jsem si myslel, jestli jsem tu správně, ale než jsme se všichni rozkoukali, kapela hrála dál. Druhou skladbu Deny the Absolute dělilo od té první šest let, ale čas je něco, co tihle Američané ve své hudbě neuznávají. Zněli pořád stejně tak, jak jsem je tehdy opustil - neustále masivně s metalovým zvukem na post-rockových strukturách. Tak jako u předskokanů, ani Pelican se neuchylovali k využívání zajetostí žánru. Když došlo na zpomalení, nekonalo se žádné bolestivé tahání za srdce, ale vkusně zaúřadovala položená jednoduchá linka jako například v Immutable Dusk, kde uprostřed skladby nádherně souzní basa s bicími a kytary jen tak poletují kolem, aby v zápětí vše opět spadlo do masivní stěny. Tohle schéma ve tvorbě využívají stejně jako před těmi osmi lety a funguje pořád dobře, čas se jednoduše zastavil. Vlastně bicí a basa byly pro mě celou dobu koncertu stěžejním artiklem, dokonalá souhra a dynamika od nich jenom pulzovala, se vší respektem ke kytarám, ty samozřejmě lidově řečeno drtily, ale ta chemie (bicí-basa) fungovala podobně jako u Maserati. Převážná část setu, kdy se hrálo z desky Forever Becoming, byl znát větší příklon k metalu a ničil víc, ta deska tak i zní, pokud se ale zabrousilo dál do minulosti, lehce se zvolnilo, např. s dvojblokem skladeb Strung Up from the Sky a Last Day of Winter, kdy druhá zmiňovaná nemohla nepřipomenout legendy žánru Red Sparowes. Jak to tak ale u Pelican chodí, opět se pak šláplo na plyn a přitvrdilo v podobě GW a finální Mammoth už byla vyložená orba pro fajnšmekry.

Hudebně tedy na výbornou, absence skladby City of Echoes odpuštěna, zvukově to bylo na subjektivním vjemu každého z posluchačů. Někdo asi mohl vyžadovat trošku čistší zvuk, mně ta špinavější stěna vyhovovala, protože dle mě k Pelican jednoduše sedí. Američané si po osmi letech podmanili všechny přítomné a jediné, co k tomu potřebovali, bylo zůstat sebou samými.

Setlist: Dead Between The Walls, Deny The Absolute, The Tundra, Ephemeral, The Creeper, Vestiges, Immutable Dusk, Threnody, Strung Up From The Sky, Last Day Of Winter, Gw, Mammoth