NADJA, ATTILA CSIHÁR, VAMPILLIA

report

Japonský cirkus, jedna stabilní kvalita a překvapení na závěr.

Okolnosti tohohle koncertu byly dost dlouho poněkud nejasné. Do sestavy přibyl Attila Csihár, tedy podle některých zdrojů. Podle jiných šlo jen o jakéhosi Japonce. Z původně ohlášeného Finalu se vyklubal neznámý Pilot. S lehkou nejistotou nakonec mířím do Pilotu a dost se mi ulevuje, když v prakticky prázdném sálu spatřuji oba členy Nadji u merche a Attilu v hovoru s partou Japončíků.

VampilliaPilot je zejména oproti malinkému sklepu Finalu obrovský prostor, skoro to vypadá jako bývalé kino. Ještě víc tak vyniká, jak málo tu je platících. VAMPILLIA začíná hrát snad pro patnáct lidí. Nebo jinak: počet návštěvníků rovná se počet vystupujících krát dvě. Vampillia má na začátku setu bicí, klávesy, housle, kytaru/laptop/zpěv, druhou kytaru a herce v pódiu. Postupně se počet lidí na pódiu i v publiku zvedá. Set se rozjíždí skvěle: náladovou melodiku občas zasekne jediný metalový akord s likvidujícím zvukem. Pak se Vampillia chvíli plácá na jedné straně v čistém metalu, na druhé v romantických souhrách kláves a houslí. Herec se chopí basy a přichází zpěvák-showman. Zuřivě paří, láme se v půli, ve snaze vyskočit co nejvýš používá ramene jedné obzvlášť vysoké osoby v davu. Hudba se víceméně ustaluje v rovině „avantgardního metalu“ – Vampillia zřejmě poslouchala krajany Sigh, ale i Unexpect a řadu amerických ulítlostí a chrlí směs žánrů podloženou metalovým riffováním a řevem. Kromě toho je ale slyšet, že už nejsou devadesátky a kucí mají rádi i post-rock/metal. Díky obrovskému nasazení zejména na straně lámajícího se zpěváka (v jedné chvíli přišel se sítí světel na vánoční stromeček) a ignoraci věcí jako zdravý rozum a dobrý vkus je to většinou fajn cirkus.

Pak přichází ATTILA v lesklém černém hábitu a nálada se rázem mění v doom, místy opravdu hodně pomalý. Zpěvák Vampillie uvolňuje místo ve středu kapely a leze před odposlechy na židličku. Zbytek setu je mnohem konzistentnější a konzervativnější, nicméně také příjemný na poslech, některá místa Attilova záhrobního šepotu patří mezi to nejlepší, co jsem od něj slyšel, a momentálně osmičlenné těleso má pořádnou zvukovou sílu. Sečteno podtrženo, lepší show než hudba, ale bez námitek, stálo to za to. Na závěr setu k nám přiběhl basák (se dvěma maskami na stranách hlavy) a udělal svíčku u nás na stole.

Nadja, Vampilia - tourNADJA je koncertní jistota. U nás se na ni dá chodit celkem stabilně jednou za rok, být nadšený z koncertu a spokojeně pokývat hlavou, že minimálně naživo dvojice rozhodně nestagnuje, ale naopak hraje pokaždé něco jiného. Forma koncertů je však pořád stejná: Aidan Baker s kytarou a Leah Buckareff s basou stojí u společného stolku s efekty a kouzlí, jen tentokrát přibyla projekce. Na ohromném plátně celkem působivé, rostliny prohnané přes filtry jsou psychedelické tím méně prvoplánovým způsobem) a navíc se kousky obrazu neustále hýbou nezávisle na obsahu. Spousta přelévajících se barev příjemně vystihuje hudbu. Podklad tvoří automat, jehož rytmus často doplňuje basa, o něčem jako riffování se u kytary dá mluvit jen velice zřídka. Baker opět smyčkuje, mění zvuk, neustále si hraje s efekty na stolku. Výsledný zvuk připomíná moře: neustálou změnu, která však má směr (zásadní vliv na jeho udržení tu má automat). Koncert je prakticky od začátku parádně našláplý, takže mám problémy uvěřit, že v podobném tempu i skončí, ovšem opak je pravdou, celý set lehce graduje a nadšení je čím dál větší. Mimochodem, Nadja je nesmírně skladná kapela: do jedné ruky nástroj, do druhé kufřík s efekty, na záda krosnu a jede se.

Po neurčité době Nadja ubírá vrstvy a přechází k lehce rockovějšímu výrazu. V té chvíli nastupuje na pódium část Vampillie; kapely mají na kontě kolaboraci Primitive World, ze které budou výjimečně hrát naživo. Hudebníci (kytara, zpěv, bicí, klávesy) se plynule připojují a rozjíždí se, jinak se to říci nedá, post-rock jako prase, přesněji minimalistická post-rocková kytarová stěna smrtící kvality, pod kterou fungují ostatní nástroje, nejvýrazněji basa Leah Buckareff. Ovšem celou tuhle masu přehlušuje přes laptop prohnaný animální řev kytaristky, která protentokrát jen zpívá. Respektive: neustále brutálně řve. Výsledný dojem je ohromující, apokalyptický, obrovská zvuková intenzita navozuje dojem zavalení lavinou. Díky podivné kombinaci různých věcí je tahle spolupráce překvapivá, nechce se u ní zívat jako u klasických post-rockových gradací. Moc příjemné překvapení. Vampillia zřejmě dokáže hrát cokoli, což také bude její problém, problém s nalezením svého stabilního výrazu, který tak dobře funguje u Nadji.

Vložit komentář

gorth - 01.06.13 21:29:00
právěže ty intenzivní pasáže zněly dost dobře.. jinak zvukově nic extra, ale nestěžuju si, akorát při tom společném setu všechno přeřval zpěv a zvlᚡt Bakerova kytara se dost ztratila imo je fajn někdy zdravý rozum a dobrý vkus ignorovat;) Body Cage jsem ani neslyšel, hm..) Ambarchiho určitě dám, jsem hodně zvědav
AddSatan - 01.06.13 19:29:50
Pilot skutečně je bývalé kino :).. a už se tam nějaké obskurní akce konaly, myslím, že tam už jednou Attila (Void ov Voices) mručel třeba... jak se ti to tam pozdávalo zvukově? Jestli ta "obrovská zvuková intenzita" kvalitní, nebo to prostě jenom bylo nahlas? Ale tak jako tak to byla po téhle stránce určitě lepší volba než Final... ad Vampilia "ignorace věcí jako zdravý rozum a dobrý vkus" :)) to mluví samo o sobě, slyšel jsem cosi o Mono-post-rocku, "operních" zpěvech atd. .. ... a ta zpěvačka byla prý nějaký ženomuž či co... jinak, teď budou v Japonsku dělat support pro Portal :) Nadja jsem viděl, jen když tu byli před lety poprvé s Troum, naživo super, ale od té doby stabilně rok co rok vynechávám :), byť mě to trochu mrzí... zvlášť teď, když se zdá, že po tom nesmyslném chrlení průměrností chytají druhý dech. Pořád mám od nich ale nejradši Body Cage, Radiance of Shadows a ten cover od Slayer :). Ten závěr asi stál za to hmm. A pozítří je vlastně 100 m od Pilota Ambarchi...

Zkus tohle