V jednom z rozhovorů si Efrim Menuck postěžoval, jak laxně recenzenti k Mt.Zionům přistupují. Že mu vadí fádní kolonka post-rocku a narážky na poraženeckou náladu celé Zioní tvorby. Faktem je, že ke 13 Blues… se i

přes jeho stravitelnost posluchačsky těžko vrací právě kvůli emocionální nevěrohodnosti a hudební fádnosti. Uhrančivost a přesvědčivost z Born into Trouble… nebo This is Our Punk-Rock… se vypařila do pryč a otázka případného reparátu na novince se proměnila, navíc po menším personálním zemětřasu, v dilema takřka existenciální.

„Dance you motherfuckers!!!“
Bohužel, s výsledkem rozporuplným. Kollaps Tradixionales, konceptem reflektující světovou hospodářskou krizi, tak nějak přešlapuje nevýrazně ve stopách svého předchůdce a kupředu jde jen po malých krůčcích.
Nejsilnější je album hned v úvodní There is Light, která navozuje atmosféru právě výše zmíněných klasických nahrávek – kompozice na čtvrthodinové délce nezačne nudit, nenásilně mění nálady a Efrimův afekt výborně podtrhuje příjemný scénář. Následující dvojice …Metal Bird… není nijakou

novinkou, obě se hrály živě například i v Praze. Radost z příjemného punk groove po několika otočeních v uších krapet vyprchá a především pak naprosto zbytečně natlačí zádumčivější pasáže alba do rohu, odkud se vykrádají jen velmi, velmi pomalu. Konstrukce dýchají kovově-strojovou atmosférou a poprvé, ano, poprvé v historii mě táhlé vyhrávky montrealské partičky vysloveně nudí. Trilogie Kollapz-Collapse-Kollaps zabíjí sama sebe v nicneříkajícím vybrnkávání a pečlivě za sebou zametá stopy takovým stylem, že v rozšafné Bury 3 Dynamos nemáte tušení, proč a jak jsme se k ní vlastně dopracovali. Velká škoda, že album tak zabíjí samo sebe, gradace totiž mají potenciál nepoměrně silnější než na předchůdci. Výstup z jednotlivých tracků a dopad na posluchače je taktéž o krůček dál, škoda jen, že se cestou přenášené emoce občas zastaví na párek či pro jistotu úplně ztratí. Závěrečná ‘Piphany Rambler budiž toho typickou ukázkou – příjemný začátek a skvělý konec zabije přibližně desetiminutové hledání sama sebe, ve kterém se následování důsledných mikro krůčků může rychle zprotivit.
Kollaps Tradixionales přesto zatratit nehodlám. Efrim opět tlačí na

posluchače, vyžaduje po něm odevzdání se specifickému toku hudby a emocí, ve kterém jeho diktát nemá působit naléhavě. Pokud se posluchač setká s tou správnou náladou a zbytečně se nevzpouzí, odmění se v uších osobitým otiskem, který jen tak neomrzí. Mt.Zion ve svých podobách urazili za ty roky opravdu dlouhou cestu lemovanou nejedním úspěchem. I když už měli rozhodně silnější okamžiky, jejich týmová práce a hudba stojí stále definitivně za pozornost.