Švýcarští Stortregn mě na sebe docela upozornili už minulou deskou Impermanence. Jednak vyšla v mém hledáčku zacílených The Artisan Era, jednak na ní umně skloubili melodický black/death (Dissection) a technický death (Obscura), v čemž nadále úspěšně pokračují.

Rychlý vhled do minulosti překvapuje. Pětice semknutá okolo kytaristů Romaina Negro (ten i zpívá) a Johana Smithe (leady) už to bouchá 16 let (dva roky předtím navíc ještě jako Divine’s Smile) a na své konto právě dosadila šesté album. Nutno podotknout, že letmý ponor do předchozích děl odhalil vyrovnanou kvalitu, takže zkoumání kapelní minulosti nelze než doporučit.

Stortregn ale nejsou muzika, co obvykle poslouchám. Jejich melodická výraznost a úsilí narvat do nahrávky maximum tu však nese své ovoce. I když při prvním oťukávání deska zní jak tři alba puštěná současně, což může leckoho odradit, protože to je místy slušný nával melodií a vyhrávek, na stranu druhou se deska poměrně rychle poddá a začnete si v ní vytvářet záchytné body, načež zdánlivá přeplácanost zmizí a obraz se vyjasní. Ono totiž, i když se na Finitude „mluví“ hodně, způsob vyjádření je jasný, výrazivo vytříbené a srozumitelné, ač někdy v módu ADHD.

Hudba Stortregn je výrazně melodická (seversky, i slovansky, např. „ruská“ melodie v Xeno Chaos) a co se vyhrávek týče, ty na vás útočí doslova co minutu, a nemusí jít nutně jen o kytaru, protože každý z nástrojů si tu vybírá svůj díl hrdinství. Stortregn ale kreativním použitím kytar na Finitude píší doslova pekelnou symfonii i bez pomoci jakýchkoli symfo prvků. V sólech tu sem tam vyskočí feel technických death kapel (Gorod hammeringy nebo Necrophagist v A Lost Battle Rages On), zároveň je tu epická dravost Keep of Kalessin i příběhová rozmáchlost metalových desek Opeth; jen si do nich namísto Mikaela jako vůdce dosaďte třeba Dana Swäno nebo Blakkheima. A i když se Stortregn uchýlí k tišší, nálodotvorné pasáži, klidně i přes snovou pohádkovost (Cold Void) na pozadí jde furt cítit blackened náladu a atmosféru. Však, jak jsem uvedl v perexu, v základu tu jde o 'Dissection na steroidech', s nimiž je pojí i množství akustických kytar (vč. jednoho flamenca) a předělů.

Písně Stortregn jsou ale skutečnými kompozicemi, kde se toho odehrává dost i na pozadí. Vytvořené nálady a melodie tu uslyšíte opakovaně, a nejen v základních variacích. Skladatelská práce v aranžérských obměnách včetně těch rytmických, kdy rozvíjením nosných motivů jim dávají jiný nádech, je tu cítit opravdu silně (Omega Axiom). Klíčová linka je ale většinou dostatečně výrazná, že i přes její rozvíjení je zřejmé, o jaký nápad se jedná. Stortregn tím opravdu překvapují, kam až svou hudbu dokáží dovést, aniž by se zbavili původní idey a hudbu nějak nuceně nebo krkolomně ohýbali.

Skousnete-li v případě Finitude lehce opulentní instrumentaci, povaha jejich písní nabušených tajemným dobrodružstvím si trochu toho času a úsilí při naposlouchávání zaslouží, neb přinese kýženou odměnu. Je to podobné, jako když si jednou za čas dáte kostičku čokolády, po chvíli dojíte celý řádek a nakonec do sebe narvete celou tabulku.