Autor: 82 Uživatelé: 81 Tvé hodnocení: hodnoť

Sigur Rós s … pardon, metaloví. Nebo Sigur Rós meets black metal meets The Offspring. Ano, může to fungovat, ano, může to být dobré. A dokonce to je originální.

SólstafirSólstafir jsou v zásadě dost absurdní a pokleslá kapela, co do sebe míchá kde co. Kovbojové ze zamrzlých islandských plání ve stylu Fields Of The Nephilim. Nešťastná láska a rozplizlost snad ze shoegaze, chytlavé riffy od The Offspring, zasněnost Sigur Rós a celého Islandu, zbytky blackmetalového zvuku i riffování, snad i trocha heavy hrdinství a epiky. Primitivní bicí a basa, co si tu a tam střihne sedmiminutovou dvoutónovou onanii, zpěvák, co na koncertech působí, jakože po téhle sloce už ze sebe nedokáže vydat ani zvuk.

Sólstafir jsou v zásadě velice originální a kvalitní kapela. Bylo by velice jednoduché s těmihle všemi vlivy sklouznout do tupého kýče, nebo jen nahrát nezajímavou míchanici, kde se vlivy jednoduše střídají, nebo být prostě jedněmi z mnoha nudných a nezajímavých. Ale tady spolu prvky Sólstafirreagují a posouvají se k lepšímu. Black metal a The Offspring dávají koule Sigur Rós (které mám jinak rád, ale jsou tak teplí, že je nedokážuposlouchat delší dobu v kuse), Sigur Rós a black metal zbavují Offspring otravnosti (ty nedokážu poslouchat vůbec), Sigur Rós a Offspring zabraňují rutině v blacku (ale black mám rád). Patos heavíku a shoegaze se smísí s veselou punkovou hopsavostí a zůstane materiál jak se silnou melancholickou atmosférou, tak s jistým nadhledem.

Přesto se desky Sólstafir trochu míjejí účinkem. Doma je poslouchám jen jako jednu z poměrně široké škály zajímavých a svérázných metalových kapel, čili žádná husí kůže. Opravdovou sílu má jejich hudba až naživo. Oba jejich koncerty, které jsem viděl, bych zařadil do své absolutní koncertní top 10.

Sólstafir

Na Svartir Sandar si tohle Sólstafir snad trochu uvědomili, zjemnili, lehce zpomalili a soustředí se mnohem víc na atmosféru. Ovšem ani teď to nefunguje úplně. Kvality živého vystoupení dosaženo není, navíc se tu a tam zasněné kytary a zpěv tlučou s punkovou rytmikou, která najednou působí otravně. Nejlepším příkladem je prakticky neposlouchatelný song Æra, kde je toho punku jednoduše moc. Jinak tenhle přístup vítám a rád se „plavím na vlnách melancholie“. Po jistou dobu, protože vcelku osmdesátiminutové album, které přece jen nedisponuje většími vnitřními rozdíly, prostě nezvládám. Krásných čtyřicet minut jsem si užil už hodněkrát; a těším se na případný další koncert, který by tu hodinu dvacet klidně snesl.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

aktuálně

diskuze