Autor: 75 Uživatelé: 80 Tvé hodnocení: hodnoť
Berdreyminn

SÓLSTAFIR - Berdreyminn

Post-metalové burácení ani undergroundovou disonanci nečekejte. Islanďané vás na novince spíše jen tak příjemně pohoupou a povozí, nicméně poddáte-li se, zanesou vás i tentokrát daleko.

SólstafirSólstafir jsou interesantní band. Na jednu stranu příjemná, jednoduchá muzika, která nepůsobí na první poslech nijak provokativně, na druhou stranu je ovšem ani náhodou nelze označit za primitivní, či vtěsnat do nějaké stylové škatulky. A navíc ty texty v rodné islandštině…

Seveřané docela klamou tělem a odhalit jádro pudla v jejich případě není úplně jednoduché. Kapela zní klidně, často melancholicky, není ale ubrečená. Některé pasáže se mohou zdát depresivní, nicméně i přes smutný výraz je vždy z hudby a hlasu cítit velké odhodlání a síla. Post-rocková rozevlátost se na jejich deskách mísí s post-punkovým dusáním a kýčovitou metalovou baladou, plus je to celé zabalené ve špinavém, hardrockovém zvuku a korunované vyřvaným chraplákem.

SólstafirNěkomu může projev Islanďanů evokovat garáž, anebo zahulený bar někde na periferii, jiný v tom může slyšet epické hymny odkazující na pohanský sever, jiný progresivní umění anebo gotickou tmu. U2, Red Sparowes, Sigur Ros, Enslaved, Fields of Nephilim (tady i podobná image), Primordial, Paradise Lost, Rolling Stones v jednom hrnci. Jasný, takto na papíře to vypadá jako dost šílená fúze, ale jak jsem psal, ve výsledku to vše zní zcela srozumitelně.

V případě Sólstafir ale zas až tak nejde o tu škatulku nebo originalitu, případně co komu připomínají. Jejich největší devizou je, že dokáží skrze jen sporé brnkání a nikterak složitý riff vytvořit velmi silnou, emocemi nabitou atmosféru a odlišit se od ostatních. Tady je ale třeba zdůraznit, že velkou měrou tomu napomáhá zpěv. Frontman se do toho totiž dokáže úžasně položit a své poselství do hudby plně promítnout. A to, jak zpívá naplno, místy až okázale a není přitom trapný ani tuctový, je hlavní předností kapely.

SólstafirCo se týče novinky Berdreyminn, tak ta je oproti již klidné Ótta hozená ještě více do klidu. Dá se říct, že kapela pokračuje v započatém měknutí a spěje čím dál víc k obyčejné písničce. Skladby mají často klidný nájezd, kdy zní pouze jediný tón doprovázený jen zpěvem, a rytmika se do toho nejednou pořádně opře až kolem druhé minuty. A často ji střídá klavír, nebo dokonce smyčce. Deska se sice stále ještě neutápí v baladickém patosu, i když místy je to na hraně (Hula, Nárós), ale aura neuchopitelnosti a snaha hlučet jako na albu Svatir Sandar, či skoro metalová zemitost starších alb, se zvolna vytrácí.

Sólstafir za to stále umí vzít a pořádně od podlahy zatrsat (Bláfjall, Silfur), ale nijak silné post-metalové plochy, anebo undergroundovou disonanci nečekejte. Islanďané vás na novince spíše jen tak příjemně pohoupou a povozí, nicméně poddáte-li se jim, zanesou vás i tentokrát daleko (Dýrafjordur). Tak daleko, že ztratíte pojem o čase a propadnete snění. A to je myslím hodnota vyšší, než jakékoliv prohánění stupnic.

Záleží na každém, která poloha kapely komu sedne víc. Mně osobně spíše ta měkčí, a proto jsem s novinkou, ač kvalit předchozích dvou nedosahuje, spokojen. Na plný počet už to asi není, nicméně stále se jedná o kvalitní, osobité a dle mého stále i nadčasové dílo. A to není vůbec málo.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Berdreyminn, Sólstafir, icelandic rock, icelandic metal, post-rock, shoegaze, psychedelic

aktuálně

diskuze