Rád využiji poměrně čerstvé recenze Steva von Tilla, který stejně jako Scott Kelly brnká na nervy v Neurosis. Ostatně proč se neodrazit, když vydali svá alba takřka zároveň. Nasnadě je srovnání dvou alb, která se žánrově vlastně neliší. Pod drobnohledem ale rozdíly vyniknou.

Hudba Steva von Tilla je medově sladká, je to soundtrack k zapomenutému snu. Scott Kelly je o mnoho temnější. Do jeho hlubokého hlasu a pomalé kytarové hry se nevplouvá tak slaďoučce snadno. Vyžaduje od posluchačů daleko víc trpělivosti a náladové spřízněnosti. Album je plné melancholie, písničky jsou jako pohlednice, na kterých text už vybledl, rozpoznat je možné jen některé letmé tahy tuší a zbytek je možné jen vytušit z mezer, pauz, zámlk, chvil ticha.

Počítat je nutné s jistou monotónností. Myslí si ale, že 35 minut klidně unese jedna nálada, jedna poloha, jeden nástroj (akustickou kytaru s občasným rozšířením jednoduchého halo) a jeden vokál. Dokonce umožní vystoupit do popředí jinak poměrně nenápadným, ale nápaditým písničkám jako je Saturn’s Eyes nebo hned následující The Searchers.

Kdo má rád nejen Steva von Tilla a Neurosis, ale kdo si s chutí poslechne Toma Waitse, Marka Lanegana, Willa Oldhama, tomu, si myslím, Scott Kelly může připravit krásně smutný večer. Místy mi připomněl dokonce Johnyho Cashe v jeho nejsmutnější poloze.

S hodnocením jsem však i přesto dlouho váhal. Jsou dny, kdy se Kelly trefí dokonale do nálady a doslova čekáte na každou další notu. Intervaly a ticho, kterého je 28 minut deska až podezřele plná, hrají jako doprovodné nástroje. Tehdy album dokonale funguje. Ale jindy, když letní slunce vymete zaprášené a temné kouty duše, se deska může zdát chudá, pomalá, a … ano, nudná.