Když jsem viděl obal balancující mezi (výborně technicky provedeným) kýčem a nadšeneckou fantasy malbou, očekával jsem v souvislosti s názvem fanouškovskou poklonu nebo variaci na pozdní Dissection, asi něco jako Inconcessus Lux Lucis. Deska, na které se vzývá rudý drak (kolikátá už?), ale přináší kromě ideologické spřízněnosti se shora jmenovanými kapelami úplně jinou hudební náplň.

Jde o zhruba řečeno black metal, který mocně čerpá ze svých punkových kořenů. Tak mocně, že bych až řekl, že jde většinou o čistokrevné jednoduché punkové melodie a rytmy, jenom zahrané trochu ostřeji, rychleji a s agresivnějším zvukem.

Kupodivu to ale nevadí. Dokonce mi tahle poloha black metalu po hrozně dlouhé době překvapivě sedla. Nekomplikované kompozice jsou s přehledem zahrané, instrumentálně se kapela nepouští do žádných výzev a do pocitové složky se dokázalo díky tomu dostat potřebné mazivo, takže to jede jako po másle. Skladby velice rychle ubíhají jedna za druhou a půlhodinka je vysypaná jen to šlehne. Většina z nich je dokonce navzájem rozeznatelná, dáte-li songům alespoň dvě šance.

První Burning Ruins je výrazná zpěvem, druhou Amor Fati osvěžuje trochu legrační, nicméně upřímně míněná rádoby heavymetalová vložka, v další Surrounded by Nothing najdeme čistokrevnou punkovou pogo pasáž, v Gate of Eternal Life ne úplně příjemnou, protože moc dlouhý m-ca ½ rytmus, a pátá Torn Flag je regulérní punková veselice. Snad jenom soundtrack kulometu ve Fiery Dawn Cry je už nadmíru křupanský. Ale z druhé strany vzato - v tomhle gulášku taky musí být trochu nechutné tlusté kližky.

Skončit recenzi takovým elitářským přezíráním by ale nebylo fér. Orgrel jsou zemitý black metal se vším, co k tomu patří, a to obnáší i pozitivní aspekt. Jasně, pro někoho je až příliš jednoduchý, ale umí svěžestí i pobavit. V záplavě nové hudby na mě Orgrel zapůsobil svou přiznanou jednoduchostí, na nic velkého si nehrají a zůstávají pěkně při zemi.