Autor: 92 Uživatelé: 95 Tvé hodnocení: hodnoť
The Violent Sleep Of Reason

MESHUGGAH - The Violent Sleep Of Reason

Další deska v řadě? Může se zdát, ale opak je pravdou. Meshuggah otevřeli nové dveře.

MeshuggahUběhly necelé čtyři roky a Meshuggah přicházejí s dalším albem. Po minulé, atmosféričtější a rytmicky střídmější desce Koloss, která mistry matematiky představila v celkově poslouchatelnější podobě a zaměřené na ne příliš složité struktury, se silně naskýtala otázka, jak bude následovník znít.

The Violent Sleep of Reason však začíná sebejistě. Jako odvážný krok se jeví, že nové album otevírá jedna z nejdelších věcí, kterou Švédi napsali. Ale tady to není risk, v případě Clockworks se dost možná jedná o nejlepší věc na desce a určitě i jednu z nejlepších v jejich repertoáru. Čekáte sázku na jistotu? Ani omylem. Meshuggah v této věci otevírají prostor a prokazují, jakými mistry oboru jsou, protože pro epickou Clockworks můžeme bez jakýchkoli skrupulí použít termín kompozice. Kolikrát by během jejího průběhu už jiné kapely skladbu měnily a přidávaly další riff? Meshuggah se k ničemu takovému neuchylují a všimněte si, co se ve skladbě děje od 4. minuty - motiv tu klidně i přes dvě minuty natáhnou, nechávají jej znít, hrají si s jeho atmosférou a gradují jej. A naprosto neuvěřitelně. Ale není to vše. Psal jsem, že skladba není sázka na jistotu? Už jste u Meshuggah slyšeli „slam“ nebo otevřené tóny? Tady jsou.

MeshuggahPřichází druhá věc Born in Dissonance, kterou Meshuggah uvolnili jako první. A hned od začátku u mě opět nastává zběsilé vykyvování. Nejsem typický Meshu-worshipper, ale pokud někdo má vyloženě patent na groove, na což slyším, je to právě pětice z Umeå a… a jsem v mžiku jejich, protože moc kapel se mnou podobně nezacloumá. Po úvodní pecce BiD kontrastně vyznívá více matematicky (prostě Mårtenovy riffovanice) a zní jak neřízený buldozer.

Meshuggah

MonstroCity (název skladby Jens během skladby zajímavě využívá, jinak ale celou stopáž alba zpívá furt tu svou klasiku, což je škoda) na úvod z rukávu vytahuje trochu catchovských podkladů, které se ve skladbě ještě nejednou vrátí, a už u třetí skladby vám musí být jedna věc jasná. Tahle deska je zásadní pro Tomase, který už během prvních tří věcí zahrál víc breaků než na posledních třech deskách, a Fredrika, jehož podkladové kytary desku zdobí víc než obvykle. A nejsou to jen jazzovými stupnicemi načichlá sóla, tentokrát v podkladech zní mnohem více rozličných efektů, které si pohrávají s frekvenčním kmitočtem tónu a dělají z desky místy solidní atmo-psycho. A úvod hned následné věci to potvrzuje - nepřipomíná vám její start útok chobotniček na Zion v Matrixu?

By the Ton je těžkotonážní a na Meshuggah dost atypická věc, kterou jsem nejdřív těžce zkousával. Svým průběhem je vlastně experimentální a dost přemýšlím, jak ji Švédi skládali. V téhle proměnlivé skladbě se takřka nic neopakuje, a když, vše zní podivně, překrouceně, pokaždé jinak.

I v následujících dvou písních se krapet zvolní. Ale jen co se tempa týče. Počítavější, ale zároveň kolossovštější titulní věc a Ivory Tower se také nesou v těžších tempech a celá tahle mašinérka končí famózně frázovaným riffem v Ivory Tower. I když se jedná o dobré věci, které jsem docenil až později (deska je méně přístupná, ale postupem roste), stejně mám u Meshuggah radši svižnější tempo, kdy riffy neznějí jako do sebe zaplétající se ostnaté dráty a nelámou se o sebe ozubená soukolí, ale posluchače tak jako v Born in Dissonace nebo Clockworks zmasírují a rozhoupou, že vypadne ze židle.

Ani Stifled zásadně nespěchá, ale tempo se zvedá. Stifled je sliznatý tvor a začínám si uvědomovat, jak důležitá pro kapelu byla Break Those Bones Whose Sinews Gave It Motion z minulé desky, těžší tempa s kvílivou podkladovou kytarou a nosným kroutícím se tónem začínají převládat.

MeshuggahKdyž ale The Violent Sleep of Reason poslouchám, nejenže je hudebně zas o něco složitější, pokaždé se nemůžu zbavit pocitu, že deska je riffově složena jinak - viz další Nostrum, která se místy i podobá Clockworks. Tak především Meshuggah tentokrát desku skládali společně a nejedná se o autorsky „sólové“ věci, ale že by toto stačilo? Stejně tu ale oproti předchozí tvorbě je něco rozdílného… Meshuggah prostě jinak frázují… a často si u skladeb vzpomenu na kliniku Haakeho s Lövgrenem. Nedá mi to… po zevrubném průzkumu mi je vše jasné. Meshuggah nejsou Meshuggah! Totiž hned šest skladeb skládala právě rytmická sekce a Fredrik se (asi až na své podkladky) na desce skladatelsky de facto nepodílel. Tak proto hned šest z deseti věcí je přes šest minut? Vracím se k By the Ton. Aha, tohle je také Dickova věc. Začínám chápat, proč je tenhle chlapík (slyšeli jste „jeho“ jazzový projekt?) v sestavě a jsem zvědav, jak toto půjde dál a jak moc Dick bude do budoucna v kapele promlouvat, ale jeho způsob skládání je pro těleso minimálně osvěžující a místy až experimentální.

Závěr ale zas masíruje. Our Rage Wont Die je trošku kolossovská, takže zas pěkně houpe a od prvního tónu je zřejmé, kdo u riffů převzal otěže. Opět jde hlavně o Mårtenovy nápady a tak je to i v album uzavírající Into Decay. Skladby s jeho kytarovým vedením mají vždy tah, tóny za sebou jsou rytmicky logicky složené a mají mnohem údernější a metalovější vyznění. Ale v Into Decay se Mårten překonal, protože tahle skladba… je… „hnus“. Přelévající se rytmus, některé části znějí až neforemně. Atmosféra opět dusící a nedýchatelná. Topím se v červech. Rozklad. Smrt.

Začínají vás Meshuggah už nebavit? V prvé řadě je si třeba uvědomit, že skvadra už nějakou dobu vše tvoří jako koncept. Od lyrické stránky po tu vizuální. Možná mě některé aspekty jejich muziky na desce až tak neberou, ale živě saň rozplete všechny hlavy a vy nevíte, kde vám hlava stojí. Sežere vás zaživa, rozebere na atomy. Chci říct, že co někdy naplno nefunguje z poslechu, to živě zabíjí. A Meshuggah nad touto deskou před studiem zas strávili společný čas jako klasická kapela, tak snad ve zkušebně nechali vyplynout to, co tam živě fungovalo jako celek.

Mrzí mě ale snad jedna jediná věc. Meshuggah si to valí furt jako parní válec spíše ve středním tempu a vyjma Bleed z obZen už prakticky vůbec nevyužívají strojových, drtivě prošlapávaných válcovaček jako v době desky Chaosphere. Jejich matematika s přechodem na osmistrunné kytary se zaměřuje primárně na kroucení a vytáčení hrubého, těžkého tónu a kytarové průtrsy s kopáky tu vymírají. Ale to už je holt evoluce, přece od Meshuggah od devadesátéhoosmého nemůžu chtít to samé.

Nic naplat, tenhle band stále platí za průkopníky a s každým dalším albem to jen potvrzuje, neb pustíte-li za sebou jakékoli, nenajdete stejné. Krom toho, že zvuk The Violent Sleep of Reason je povedeně vyrovnaný a organický, byť lehce distorzní, vše dohromady funguje, zní jako kapela a ne jako přečištěná sračka (kytary neřežou, bubny neťukají), i v takřka neměnící se sestavě furt přicházejí s nápady, jež jejich muziku - ať zvukově nebo hudebně - dovylazují, posunují, mění. Zkrátka, nestojí na místě a kvalita neklesá, aniž by ustoupili své nekompromisnosti. Kdo by si toto mohl po 30 letech přát.
 

Meshuggah

a co o albu říká marastí kmen? (Vyjmuto z alba měsíce.)

- velké překvapení a neskonale příjemné. Zatímco Marten drží tradičně základní linky, Fredrik se rozsóloval do neskutečných dimenzí, tempomat Thomase povětšinou nastavený v střednětempých polyrytmech geniální jako vždy, Dickova basa zase o maličko víc přitahuje zvukové šrouby (By the Tone a Stifled jsou neskutečný parní válce). Jenom ten Jens si řve stále stejně (což mi ale nevadí). Pro mne osobně skvělá čelní srážka Destroy Erase Improve a Chaosphere. (LooMis)

- minulá deska Koloss byla po všech stránkách ústup ze svojských maxim (nevy)počitatelných Švédů. Rovnější, až na pár rytmických fines rutinní záležitost. Novinka svým způsobem pokračuje, kde skončil obZen. Skladby jsou košatější (třeba MonstroCity), někde dokonce dojde na citace kytarové práce Roberta Frippa (konec Stifled). Škoda, že se Meshuggah nesnaží vrátit víc před Chaosphere, už se mi to jejich střednětempé matematikování začíná zajídat. Nějaký dvojšlapkový průšlap by se hodil víc než dost. (onDRajs)

- samozřejmě, která jiná deska mohla být v uplynulém měsíci nehranější? Komunisti měli pětiletky, my, worshipeři švédského božstva, máme poctivé čtyřletky, při kterých věrně čekáme. Někdy je naše víra tvrdě zkoušena, ale vždy odměněna. Bude to samozřejmě znít v té přemíře euforie až moc zkratkovitě, ale The Violent Sleep of Reason je z posledních tří desek nejlepší. Míň groove, více aritmetiky, víc kytar, víc Thordendala, víc pokřivených sól, velmi kytarová deska ale samozřejmě vzadu pořád excelentní clickař Haake - spolu se zbytkem kapely uhánějí od pronásledovatelů opět o jeden level. Deska s nejdelší stopáží, nejdelším názvem v historii a po „oku“ a „in death is death“ je Clockworks třetí nejdelší skladbou kapely. Nebojím se použít superlativa, deska je samozřejmě za plný počet. Pokaždé, když se do ní ponořím, objevuje nové zákoutí, tohle bude nadlouho! (brutusáček)

- vlastně už djent téměř vůbec neposlouchám, ale Meshu mě stále baví, a to i na novince. (mIZZY)

- spojeni abstraktního riffování z Catch s parním válcem z Nothing. Abstraktní válec. (Kotek)

A zahlasoval Leif.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

aktuálně

diskuze