Meshuggah jsou už nějaký ten pátek tím nejvhodnějším synonymem pro progres v extrémní hudbě. Představují absolutní nekompromisnost vůči sama sobě. Nepodat stoprocentní výkon u nich znamená to rovnou zabalit. Meshuggah se zkrátka pohybují ve svém vlastním časoprostoru, kde pozítří znamenalo včera. Posluchač je s kaž-dou jejich deskou konfrontován s něčím novým – především novými (naštěstí utopickými) světy, kde vládne unifikace myšlení (I), imploze univerza do nicoty (Nothing), všudypří-tomná neuróza moderního života (Chaosphere) a jiné existencionální fenomény.

Švédští vizionáři se nyní pohybují tak kolem roku 2018; klasický skladbový koncept je jim příliš těsný na to, aby vyjádřili tak komplexní problém, jakým novinka Catch 33 určitě je. Po jednoskladbovém EP se stopáž „písničky“ Catch 33 zdvojnásobila a vznikla tak monumentální kompozice, která jen těžko nachází srovnání (možná stylově odlišná Crimson od Edge Of Sanity). I naznačovalo, kam hoši směřují – k epičnosti a hloubce, které na novince dosahují asi stropu jejich současného potenciálu.

Album je rozděleno na 13 tematických částí, jež k sobě váže hellerovská paradoxní spirála, po které krouží bezejmenný hrdina příběhu. Hudebně se Meshuggah drží Nothing, ale v mnohem propracovanější podobě. Celý ten kolotoč neurotických neprostupných brutálních riffů, kde jen přetěžko hledáme začátek nové repetice, se rozjíždí silou drtičky lebečních kostí – ze začátku sice nepociťujeme zvláštní bolest (zhruba prvních 10 minut nahrávky), avšak s příchodem osmé In Death – Is Life je spodní čelist utržena a nastává její hledání až do konce desky.

Catch 33 připomíná kafkovský tragikomický příběh Gregora Samsy, který se jednoho dne probudí jako odporný hmyz. To je zapříčiněno netradičním vyzněním celé desky – po třetině se vždy hřmotný lomoz zastaví, na povrch vyplouvají akustické psychedelie snoubící stavy po LSD a po vypití dobrého houbového čaje. Vůbec celá atmosféra je prapodivně smutná, až duchařská, souvislostí s emonáladou Neurosis se najde dost. Konceptuálnost světí prostředky - už v prvním nápadu se objeví motiv stmelující řadu často protichůdných riffů. Album, které se valí vpřed v pochodově pomalém tempu, si to nejlepší nechává na konec. V posledním stěžejním nápadu se objevují melodie (ne nepodobné Townsendo-vě smutku), z doomově elegického riffu se stává nepropustný val aspoň pěti vrstev kytar, který po náhlém utišení mizí a na povrch vytane katarzní nadpozemská akustická vybrnkávačka. Postmoderní metalový Pink Floyd.

Meshuggah nevyměkli, jen dali do své neuchopitelné intelektuální řežby emoce. Vše s nejlepším zvukem, jaký kdy měli. I když je jejich diskografie vyrovnaná, Catch 33 je zatím po všech stránkách nejpropracovanější deska. Meshuggah dospěli.