Autor: 80 Uživatelé: 71 Tvé hodnocení: hodnoť
The Paradigm Shift

KORN - The Paradigm Shift

Je The Paradigm Shift další deska, která o Korn potvrzuje, že jsou nejdůležitější americkou rockovou kapelou posledních dvou dekád?

KornJiž delší dobu očekávaný, albový návrat KORN s Headem u kytary patří při letošním podzimu bezesporu mezi události, kterým se bude věnovat náležitá pozornost. Předně musím říct, že se deska nakonec opravdu povedla a reprezentuje kapelu zhruba tak, jak ji velmi dobře známe z jejich pozdních nahrávek, patřících k (někým vcelku kritizované, jiným chválené) uplynulé desetiletce. A třebaže někoho v létě vyděsil opravdu plytký singl Never Never (song je zdaleka nejslabší položkou seznamu), desce nakonec nechybí kvalita,  masivně energetický spád, ani čerstvý závan invence, prezentované zde zejména prostřednictvím vkusně dávkované chytlavosti, jež je zasazena do moderního výraziva.

Jde o typické moderní album KORN, které na jednu stranu čerpá z bohaté historie kapely, na druhou však nezůstává na místě a útočí zas o trochu něčím jiným, než tomu bylo v případě jeho bezprostředních předchůdců. Jestliže nepovedený a patřičně vyluhovaný KORN III: Remember Who You Are stavěl na alibisticky proklamovaném návratu ke kořenům, aby odvážné The Path of Totality vzápětí naopak mnohé konzervy „šokovalo“ skloubením stylu KORN s prvky dubstepu, elektra a tanečních vlivů a plně tak potvrdilo, že KORN opravdu jsou kapelou, které evoluce svědčí, pak novinka všech těchto poloh a ingrediencí užívá jen k dochucení, protože to hlavní, o co usiluje, jsou zejména chytlavé songy.

Je zde řada hitovek a songů, jež většinu posluchačů doslova strhnou svým potenciálem, takže se nebojím říct, že je The Paradigm Shift zřejmě nejblíže k mnohými  uctívanému Mont Everestu jejich diskografie, který dle mého představuje na melodie a moderní vlivy neslýchaně bohaté dílo Untouchables z roku 2002.  Věční remcálkové a uctívači debutu, mám pro vás jeden vzkaz, který vám to trápení s vaší oblíbenou kapelou, která vás navíc už tolik let ne a ne plně uspokojit, snad trochu usnadní - zapomeňte na jejich první čtyři alba, stůjte pevně nohama na zemi, zhluboka dýchejte a zapojte mozek, doba už je vážně patnáct let jinde.  Jak potvrdila většina nahrávek, počínaje právě u páté řadovky Untouchables, samotní KORN už jsou daleko více spjatí s kulturou „gothic“, než s nějakou devadesátkovou crossoverovou scénou, nebo nedej bože s klubovým hardcorem. To je skutečnost, od které je nutné se odrážet.

KornPokud by však tahle povedená deska vyšla před deseti lety, rozhodně by se jednalo o logičtější krok v porovnání třeba se syrovou ždímačkou  Take a Look in the Mirror, prostřednictvím které se vlastně onehdy KORN snažili vymluvit a zároveň uspokojit stejnou část fanoušků, jako tomu bylo pár let poté u jejich jednoznačně nejslabší desky KORN III: Remember Who You Are, tedy právě tu část posluchačstva, kterou by už dávno měli odstřihnout z té tkaničky, na které tito patetičtí uctívači kapsáčů, volného oblečení a skateboardové scény visí. Beztak jen visí a nadávají.

KORN se zřejmě právě před dekádou nacházeli v osobní rovině velmi blízko vnitřní krizi, což později vyústilo v odchod jejich dvou původních členů (včetně zmiňovaného Heada), takže brzy došlo k určitým přeskokům mezi melodičtějšími alby a naopak návratům k syrovosti. Dle mého tak jako tak platí za jeden z nejdůležitějších a nejinovativnějších rockových souborů posledních dvou dekád a z nějakých 90% svými alby nikdy nezklamali, ať tyto prezentovaly rozdílné póly jejich rozsáhlé sbírky. Ani novinka neklesá pod nastavenou laťku a přináší sadu výtečných songů, z nichž nejvýše řadím vypalovačky s hitovým potenciálem Love And Meth, What We Do nebo Mass Hysteria, temnou baladu Lullaby for a Sadist nebo dvě věci stále držící kontakt s elektrem a taneční scénou Victimized a Spike in My Veins.

KornRozhodně další povedená deska od kapely, která těch nepovedených vlastně ani moc nemá, a přestože jejich koncerty patří v současnosti na rockové scéně k tomu úplně nejlepšímu, stále o nich určitá část věčných remcálků pochybuje. Proč? To opravdu netuším. KORN svým novým albem potvrzují, že jsou nejdůležitější americkou rockovou kapelou posledních dvou dekád.

Článek převzat z webu crazydiamond.cz.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 7 out of 10.

KornDalší noví Korn. Uf. Téma, po „posledních“ deskách obzvláště, vždy ožehavé. S minulou dubstepovinou tu vyloženě vyběhl Zdeno, v mezičase „chtěl se svým groovem“ do kapely zpět David Silveria, ale hlavně se do Korn vrátil Head, čili nemalou část populace tato informace našponovala na přepnuté kšandy. A jak jinak, zkazky ze studia hovořily o „neuvěřitelné chemii“ a „nejlepší desce od…“.

The Paradigm Shift z minulého futuro ohozu něco zůstalo. Jsou tu dubstepové hrátky s podklady a se zvukem (Spike in My Veins), přibyl však Headův ne rukopis, ale zabarvení kytary, které silně inklinuje k jeho kapele Love and Death. A když to sečtu kolem a kolem, ne málo mám pocit, že poslouchám nápady, záměrně neříkám zbytky, které se na debut Between Here and Lost nevešly (Love & Meth) - týká se to však hlavně groovů, tedy způsobu, jak jsou jednotlivá kila riffů za sebou poskládána. Některé momenty desky by pak mohly znít až jako derivát vlastní tvorby, některé zas dávají vzpomenout na nejlepší období kapely (untouchablesovská Punishment Time), ale jsou tu i pro kapelu netypicky, především kytarově, znějící úseky (Paranoid and Aroused, trošku deftonesovská Mass Hysteria), jež kornofilům radostně prokrví líčka, ale ostatní bez jakékoli známky vzrušení muziku odsoudí jako sračku, v lepším případě jako úlisný pokus o opětovné uvedení se do hitparád (pičovina Never Never, vůbec ne tragická Lullaby for a Sadist). Pravdou rozhodně je, že The Paradigm Shift je o absolutně nenáročném poslechu a měla by potěšit hlavně mainstreamově zaměřeného fanouška, a to i když Korn od strun a bubnu vypálí nějakou rychtu (It´s All Wrong, Tell Me What You Want).

KornVe výsledku úplně nevím a sám sebe přesvědčuji, zda takto ano, či ne. Čekal a chtěl jsem desku tvrdší a údernější, ale ve výsledku mi často přijde, když s nějakou tou rychtou Korn přijdou, volnější středovou pasáží a hlavně podkladovým samplingem, ač je vše dobře zprodukováno (opět se mi vybavuje debut Love and Death), ji ne vyloženě rozmělní, ale někdy až moc chtěně, ne násilně, směřují k masám (Victimized). Jako by pak deska, když zrovna hodně šlape a dere se kupředu, za sebou táhla tunové závaží, které ji nepustí plnou parou vpřed, aby náhodou někomu úplně nerozhodila účes.

Čerstvý dojem z The Paradigm Shift byl však takřka otřesný. Nakonec ale, protože tu vážně dobré skladby a posun jsou citelné, svůj prvotní odplivek a opovržení nad deskou beru zpět. The Paradigm Shift se sice nestane mým nejoblíbenějším albem kapely, ale de facto se dá říci, že je to výborné „popové“ album chlapíků, kteří kdysi vymysleli nový směr. A tentokrát do něj fakt i nalili několikero osvěžení. Remcálkové, „zapomeňte na jejich první čtyři alba, stůjte pevně nohama na zemi, zhluboka dýchejte a zapojte mozek, doba už je vážně patnáct let jinde.“ (© Stray)

Tvé hodnocení:

Tagy:

The Paradigm Shift, Korn, nu metal, alternative metal

aktuálně

diskuze