Už nějakou dobu hledám inspirativní kytarové album. V záplavě všech možných mainstreamových stoner a post sludge hipsterských odrhovaček a kolovrátků na jedno téma vesměs nevalných hudebních kvalit jsem nakonec sáhl po zcela instrumentálním albu amerického kytaristy Johna Williama Loweryho. Album jsem začal poslouchat, když jsem hledal inspiraci ve stavbě kytarových sól a využití akustické versus zkreslené kytary. John Lowery alias John 5 je mi sympatický nejenom tím, že hraje na moje oblíbené kytary Fender Telecaster (samozřejmě s různými modifikacemi), ale i tím, že neustrnul jako mnoho kytaristů na jednom místě, aneb „zahoblujem', pak něco nesrozumitelně zapištíme pod dvanáctým pražcem a tváříme se, že jsme to tak vlastně chtěli“. U Johna 5 je kvalita samozřejmě daná jeho hudebním talentem a dokonale zvládnutou technikou hry, ale také zkušenostmi, které nasbíral u opravdu různorodých muzikantů, se kterými spolupracoval (Zombie, Manson a spousta dalších různých směsek rockovo-popových, pro které nahrával či si s nimi zahrá(va)l).

Album obsahuje 10 instrumentálních skladeb, které jsou směsí elektroniky, heavy metalu, country i flamenca. Na prvním místě je samozřejmě Johnova kytara, která zní výborně. Výčet aparátů, na které hraje, by byl dlouhý a ještě delší by bylo vypisování kytar, efektů a procesorů (za zmínku určitě stojí Fender Telecaster Custom Shop s Bigsby, který bych si rád nechal líbit, ale cena 4.700 dolarů dovede odradit). John 5 používá modifikovanou čtyřkanálovou hlavu Marshall JVM410H 100W, což je dobrá volba pro standard rock à la Plexi, JCM 800 i pro tahání slušného hi-gain zvuku.

Hudební gear je plný modifikací a pro normálního smrtelníka nakupujícího v českých krámech pásové zboží je něco takového, snad s výjimkou několika Boss pedálů, téměř nedosažitelné.

Vlastní album je elektronicko-akustické v poměru téměř 50 na 50 a popisovat jednotlivé skladby detailně nebudu (člověk toho nakecá a internet toho snese ještě víc než papír). Akustické skladby mají příjemnou kompozici a sóla jsou promyšleně poskládána, mají spád a hlavu i patu. To samé platí i o elektronických pasážích – nenechte se zmást, forma tady nevítězí nad obsahem jen proto, že John má na rozdíl od mnoha hudebníků hru zvládnutou téměř virtuózně. Střídání akustických a elektronických skladeb přináší vítanou rozmanitost a vlastní Johnova hra na akustickou kytaru je příjemně uklidňující.

Desku doporučuji samozřejmě všem, kteří nechtějí ustrnout jen na elektrické kytaře a třech akordech, ale vyžadují od nahrávky i větší hloubku a myšlenku.