Jasně, někde nahoře trůní Sick of It All, pod nimi běhají Madball, Hatebreed, Walls of Jericho a další. Zřejmě tato čtveřice kapel je zbytkem NY scény, kterou ještě sleduji. Na poslední zmiňované, kdyby letos po dlouhých osmi letech nevydali nový počin, se málem zapomnělo. To Hatebreed si drží tak nějak ten tříletý odstup a jsou stále v popředí zájmu. Nejenom u českého fanouška.

Ale nutno dodat, že zaslouženého, protože parta kolem Jasty jednoduše maká. Nejenže pravidelně vydávají desky, ale nebyl by rok, kdy by se u nás neukázali. Říká se, že kout železo se musí, dokud je žhavé, ale tenhle termín v případě Hatebreed není nikterak hanlivý. V recenzi na předchozí počin The Divinity of Purpose byl kolega Sicky toho názoru, že Amíci mají dokonale zvládnutý business model a skladatelské úskoky jsou marketingový tah.

S prvním souhlasím. Jastovci si jsou vědomi, jak mají znít (zvukově) a jak se prezentovat, ale která takto „velká“ kapela to nedělá? Hatebreed jsou špičkou té komerčně zaměřené větve hardcore a Jasta prostě ví, jak to prodat. Na druhou stranu jim z mého pohledu nemohu upřít tři věci. Tu cestu si vyšlapali sami, otevřeli dveře i dalším kapelám a hlavně se pro spoustu fanoušků stali pojítkem mezi metalem a hardcorem. Metalista kvůli Hatebreed na hc festival zřejmě nepojede, ostatně oni na takové festivaly už nejezdí, ale díky nim spousta (metalových) fanoušků objevila i další kapely v žánru. A funguje to dokonce opačně, protože znám pár případů, kdy kvůli Hatebreed lidi vyrazili třeba i na Brutal Assault.

S druhou částí názoru osobně nesouhlasím. Hatebreed drhli ten svůj metalcore přes celou dekádu, takže se museli zákonitě dostat do bodu, kdy se začali opakovat. Proto pro ně hraje prim změna, respektive snaha od eponymní desky tvořit trošku jinak. Ovlivnění spolupráce s Kirkem z Crowbar na dvou deskách Kingdom of Sorrow bylo víc než znatelné. Pak přišlo předchozí album TDoP, kde na to šli v rámci posledních 2-3 počinů až moc přímočaře. Ve zpětném pohledu ta deska však není ani zvukově výrazná, jednoduše nemá koule.

To se na novince The Concrete Confessional mění. A nejen to. Ihned od první skladby A.D. Hatebreed berou dech. Takový thrashový otvírák? Nevěřím svým uším. Následuje lehce přímočařejší klipovka, ve které jasně dominuje Jasta svým úderným projevem. Poté jejich standardní houpavá výzbroj v podobě Seven Enemies a vzápětí opět thrashem nasáklá In the Walls. Hatebreed vždy přiznávali vliv thrashových velikánů, ale takhle naplno ho promítnout do své tvorby je slyším prvně. A jakoby tím chytli druhý dech, neb každá druhá skladba má tendenci fanouška kapely přesvědčit k opatření otrhané džísky. Hatebreed to umně korigují v poměru jedna ku jedné. Jedna houpavá skladba připadne na jeden thrashový rychlík. Středobodem desky se však stává sedmá, nejdelší Something's Off, která patří k těm pomalejším a jsou na ní veškeré atributy arzenálu Hatebreed. Po ní už se trochu láme chleba, Newyorčané zpomalují a na své poměry i komplikují. Následující Remember When má v první polovině rychlý náběh, ale postupně zpomaluje a houstne. Tady je pro změnu víc než patrný odkaz na New Orleans v podobě skladby Conquering. Jastovci to převzali velmi šikovně a troufám si tvrdit, že méně pozorný posluchač tyto odkazy nemusí postřehnout. Naneštěstí od této skladby i přes údernou Dissonance mají kluci z Connecticutu tendenci opět zapadnout do mustru houpavých tónů, což v mých uších shazuje první polovinu desky. Vše ale nakonec nahoru táhne stopáž, která má necelých čtyřiatřicet minut, což je na poměry kapely standardní měřítko a pro předvedení všech zbraní naprosto dostačující.

Musím upřímně říct, že jsem od nového počinu Hatebreed nic nečekal, ale překvapení se jim povedlo. Deska krom klasických atributů nabízí hlavně thrashovější pohled na jejich tvorbu. Ustálená sestava funguje jak dobře seřízený stroj, o zvuk je taktéž dokonale postaráno, čili? Tentokrát bez výtky. A jestli to byl marketingový tah Jasty, nechám na jiných, za mě rozhodně nejeden palec nahoru.