Autor: 90 Uživatelé: 87 Tvé hodnocení: hodnoť
Quasi-Hallucinogenic Sonic Landscapes

GIGAN - Quasi-Hallucinogenic Sonic Landscapes

Vydatný vlivy Negativy a stopový noiserockový výplachy se na novince v poměru vyrovnávají, jedna strana klesá, druhá roste. Písně jsou čitelnější, ne ale samotná muzika. Bicí rozsypanější, nervóznější, celek je víc rozplizlej, amébní, ale přitom z něj lezou rytmy, který vařej krev víc než na předchozím albu. Můj tajnej sen byl vždycky mísit harmonický experimenty s kobercema.

GiganTři až čtyři dlouhý, vznešený, zlověstný a hrozně vážný slova jako název, jasně, máš čest s deathmetalovou deskou. U některejch kapel to vyvolá leda smích, jinde ti smích tuhne na tváři a říkáš si, že ten název svým způsobem k muzice sedí a ještě jinde se název přesně trefí do zlý atmosféry. Gigan je tenhle případ. Od prvních tónů víš, že Quasi-Hallucinogenic Sonic Landscapes tuhle desku vystihuje úplně přesně. Teda hlavně ty halucinogeny uvnitř.

Ale popořadě. Už minulá deska byla divnost, která utahovala mozkový závity. Na tom se nic nemění. Pořád je to vesmír, zlej vesmír, temnej, rozpláclej do roviny a znova nafouklej, složenej do čtverců a znova rozloženej. Bude se ti dělat nevolno, nemocno. Budou tě bičovat harmonie. Ale není to tak jednoduchý, protože Gigan se neomezujou jenom na prst do krku, špatně ti dokážou udělat i daleko subtilnějšíma metodama. Ačkoliv Gigan logopár prstíků za desku použijou, většinou sázej spíš na pomalejší trávení (v tom jedovatým smyslu), nízký frekvence, opakování nepříjemnejch otoček do nekonečna, nepříjemný vlny. Nechaj tě projít celou cestu, od počátečních slin až ke konečnejm žaludečním stahům.

Jinak řečeno – deska je fakt rozmanitá a pánové zvládaj úspěšně mísit dost různejch vlivů. Jsou tu nemocný death metály, Gorguts se samozřejmě nabízí první, ale po delším rozmejšlení říkám spíš Negativa, hojně prokládaná klasičtějším střihem, třeba Hate Eternal, když už jsou kapely personálně spřízněný. Čuju i mathcorový prasečinky, prapodivně synkopující rytmy Gigan lives disharmoniema okolo, bizzaro to asi minule nejlíp vystih s The Crinn. Ale co mě překvapuje nejvíc, je, že slyším i experimentální post-punkový/noise rockový destrukce – výbušný rytmy, do kterejch se vplejtaj pahýly melodií pohřbený ve výstražnejch pípáních oznamujících závady elektronickejch spotřebičů. Třeba hlavní motiv trojky by mě vůbec nepřekvapil na poslední desce Child Abuse a nabízej se další příbuzný hlukový experimentátoři – Ex-Models na sonický bouři Chrome Panthers nebo třeba AIDS Wolf na Cities of Glass. Fuj, mísej se mi tady skoro všechny desky, kde jsou melodie špatně a mě to dělá dobře.

Tohle všechno by se ale dalo říct i o minulý desce a tebe určitě zajímá, co se změnilo. Dřív byly vydatný vlivy Negativy a noiserockový výplachy byly spíš stopový – na novince se poměr vyrovnává, jedna strana klesá, druhá roste. Struktury písniček jsou čitelnější, dalo by se říct víc písničky, ne tak ale samotná muzika. Kde dřív ještě sem tam byl náznak jednoznačný struktury, tady už není. Bicí jsou rozsypanější, nervóznější, celek je víc rozplizlej, amébní, ale přitom z něj lezou rytmy, který vařej krev víc než na předchozím albu. Já to vcelku jednoznačně vidím jako krok vpřed – ale tak můj tajnej sen byl vždycky mísit harmonický experimenty s kobercema.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

aktuálně

diskuze