V široké blackmetalové rodině je symfonický black takovým tím senilním (pra?)strejdou, který o své hvězdné hodině (letech 1997-98 - Hecate Enthroned) pravidelně mluvívá mezi třetím a pátým koňakem. Jednou za rok se takové vzpomínání určitě vydržet dá, jakož i poslech zmíněných desek, ale protože tuhle rádobyvtipnou metaforu nechci přetáhnout, řeknu prostě, že většinou jen trpně čekám, než symfo black dohraje a v hlavě si už chystám další playlist.

Jednou za čas je záhodno stereotypy provětrat a podívat se i na to, co se aktuálně děje v žánrech zdánlivě navždy zapouzdřených. Nedá se sice čekat, že se v pouzdérkách udála nějaká zvuková, ne-li hudební revoluce, ale přece je potřeba zjistit, jestli se mimo hledáčky neděje cosi důležitého.

Fourth Monarchy mi pro tento účel posloužili skvěle. Jednak mě nalákali tak zhovadilou obálkou, že by sama o sobě stačila na recenzi (a stejně epes rádes jsou fotky členů kapely jako by vypadly z legendární gamesy Eye of the Beholder II). A jednak kapela patří po všech stránkách k arcipříkladům žánrového purismu, před touto deskou si udělali jedenáctiletou pauzu a z arzenálu smrtících zbraní symfoblacku vytáhli všechno, co bychom čekali.

Rychlé tremolové riffy, víceméně sypací bicí, klávesky hravě běhající nahoru i dolů a samozřejmě vzteklý vokál. Vše jakoby by se odehrálo v bezstarostných devadesátých letech. Prostě vysekli žánrovou desku se vším všudy a tím nejvíce pozitivním na ní je, že vás vůbec nic při poslechu nebude srát, ale taky vás nic nepřekvapí. Snad jedině trochu záhadná pocta Luigi Rossimu, autoru kantát (a dvou oper) z 16. století.