Autor: 92 Uživatelé: 85 Tvé hodnocení: hodnoť
DARK BUDDHA RISING – Dakhmandal

DARK BUDDHA RISING - Dakhmandal

Ultimátní, psychedelický doommetalový rituál. Dakhmandal je deska temná, hypnotická i strhující a nápaditá. Jedna z nejlepších letošních nahrávek obecně, v rámci svého (sub)žánru bych jí zařadil k těm nejlepším vůbec.

Dark Buddha RisingLetošní deska finských psychedelických doomařů Dark Buddha Rising mě naprosto dostala už v červnu (měsíci svého vydání) a to tak, že totálně a na první poslech. To mi bylo samozřejmě podezřelé, prakticky se mi nestává, že bych si hodinu a 20 minut dlouhou nahrávku byl schopen pustit 2x po sobě a užít si jí. Tak jsem jí raději nechal uzrát a průběžně poslouchal celé léto. Prvotní, nekritické nadšení sice lehounce opadlo, ale skutečně nepatrně. Stále si troufám tvrdit, že minimálně ve svém (sub)žánru se jedná o něco mimořádně povedeného.

DBR hrají doom metal. Čerpají spíše z té převážně americké větve žánru (ano, s britskými kořeny), ovlivněné psychedelickým rockem, sludge a drone, trochu i stoner metalem. Když to hodně zjednoduším, tak nahrávka obsahuje takové shrnutí všeho důležitého, co se dá z tohoto doomového odvětví sklidit od dob Black Sabbath (a možná ještě dřív) až po SunnO)). Z těchto ingrediencí ale v čarodějnickém kotli s mnoha omamnými bylinami uvařili poměrně osobitý lektvar. Není to totiž další, x-tá kopírka Sleep, Electric Wizard, Burning Witch nebo dnes znovu populárních retro-occult rock/proto-doom kapel. Inspirace zmíněnými tam jistě někde bude, v jedné či dvou skladbách dojde i na ty SunnO)), DBR jsou ale v mnoha ohledech jiní a razí si svou vlastní cestu, a to jak po stránce kompoziční, tak po té zvukové. Náladově je Dakhmandal hodně temná, spirituální až spiritistická záležitost, chvílemi prostě pěkná psych-okvltní-duchařina, místo tu ale mají i uvolněnější, meditativní místa, která jsou dobře nakombinovaná s těmi na prach drtícími. Celkově působí dojmem nějaké rozsáhlé invokační ceremonie, složené ze 6ti rituálů - skladeb. Pro všechny najdete jisté spojující prvky, každá ze skladeb je ale trochu jiná, něčím zvláštní, což přispívá k větší rozmanitosti a lepší „vstřebatelnosti“ nahrávky.
 
Dark Buddha RisingPrvní skladba D se mi při prvním poslechu zdála jako až nějaké příliš dlouhé intro, velice pomalu a jemně gradující ambientně-psychedelická koláž zvuků, do toho basa hraje stále jen jeden tón (!) - připomíná mi to srdeční tep. Bicí nasadí trochu podivnou rytmickou figuru, navíc jedou v jiném tempu než basa, ve výsledku to ale tak nějak funguje. Ve vzduchu je cítit napětí, pořád čekáte, kdy do toho konečně třísknou a… ono nic. Už s druhým poslechem jsem tuhle záležitost docenil mnohem víc, klíčem je tu pozorně naslouchat všem zvukovým detailům a jejich vývoji, což ostatně platí po celou dobu trvání nahrávky. K vzývané katarzi dojde až v prvních vteřinách druhé skladby K. Okamžitě mě do ucha praštil ten mocný, naprosto geniálně vyvážený a, řekl bych, i dost osobitý kytarový zvuk. Kytary jsou řádně nahlas, řežou i drtí, toho „nakřáple-drnčivého“ zvuku se nemůžu nabažit. Zároveň ale nepůsobí přepáleně a neutápí se samy v sobě, jak se to stává třeba u SunnO)) nebo Conan. Samotný zvuk kytar by tu ale byl na nic bez pořádných riffů. Ty jsou tu ale rovněž výborně vymyšlené, zvláště v téhle skladbě, a ani jednou mě nenapadlo, že jsou opakovány až přespříliš, jak se to občas v tomto stylu stává. A to, co přijde po 4:25! Ten rozjezd, zpětná vazba a mocný riff podpořený údernou rytmikou, až z toho mám chuť mlátit hlavou o zem. Finové ale nesázejí jen na (pod)zemitá kila, často lze souběžně s hlavním riffem sledovat ještě další kytarové nebo klávesové linky, které se různě mění a vyvíjí se. Bubeník Jukka Rämänen kromě jednoduchého, ale účelného „drcení lebek“ v těch nářezovějších pasážích umí hrát i dost citlivě a promyšleně, pokud je potřeba. Jeho bicí zní taktéž lahůdkově – a naprosto přirozeně, což plně doceníte zvláště v těch klidnějších místech alba. Rytmičák má znít prostě jako rytmičák, přechody jako přechody, atd., ale zase žádná zkušebna, abychom si rozuměli. Věřím, že si ve Space Junk studiu (kde nahrávali i personálně spříznění Hexvessel) s produkcí hráli skutečně dlouho, přesně věděli, čeho chtějí dosáhnout a povedlo se jim to na výbornou. S vokály se spíše šetří, ale kdykoliv se objeví, upoutají na sebe pozornost. Práce s hlasem Vesa Ajomy mi tu nejednou připomněla samotného Attilu Csihára. Objevují se tu jak čisté vokály, připomínající prozpěvování nějakých zaříkávacích formulí nebo mantry, také hrdelní zpěvy, dojde i na různé chrčení, mrmlání, skřehotání nebo výkřiky, připomínající extatické třeštění či posedlost, které vždy příhodně podtrhují aktuální fázi daného „rituálu“.

Dark Buddha RisingPředevším v druhé třetině K a pak znovu v M se ke slovu ve větší míře dostává spíše psychedelický rock než metal, což u DBR není žádná novinka, už jejich první deska měla celkově blíž k rocku než k metalu. Z těchto hypnotických, meditativních pasáží čouhá jednak zhulený konec 60. a raná léta sedmdesátá, připomenou však i takové starší Om, to by ale Al Cisneros musel přece jen přejít někam na temnou stranu. V porovnání s předchozími deskami a i s většinou žánrové konkurence je tu znát, že se DBR povedlo skvěle ukočírovat jak songwriting skladeb samotných, tak dramaturgii alba jako celku, takže je deska zajímavá a zábavná od začátku do konce. Protipólem ke K a M je mezi ně zařazená skladba H, kde se skrze postupné zpomalování a zahušťování zvuku dostaneme až k drone metalu nejhrubšího zrna á la SunnO)) s bicími. Obzvláště tady vynikne ona delikátní práce s kytarovým zvukem. Je to však asi nejméně osobitá a v porovnání se zbytkem o malinko slabší skladba, své místo tu ale rozhodně má. První část M se nese v lehce zneklidňujícím, okvltismem páchnoucím duchu (ano, ty klávesy ze začátku zní jak z béčkového horroru, nicméně…). Duchařskou atmosféru navozují všemožné pazvuky a zvukové fígle, např. převrácené, jakoby z jiné sféry sem doléhající vokály zní dost podivně (starý, ale účinný trik). Většina skladby je pak už spíš pohodová hypnóza, kde ale slovo nuda nemá místo, skladbou se prolíná několik motivů a pořád se tu něco děje a mění a skladba pozvolna graduje. A ten závěr!

Dark Buddha RisingN je z podobně hrubého těsta jako H. Ta téměř hmatatelná tíha a napětí tu ale ústí do noiseové exploze šílenství a chaosu, z kterého ale povstane nový řád, resp. z něj Buddhové elegantně vybruslí další skvělou, na jejich poměry celkem svižnou hypno-pasáží. Jak se ceremonie blíží ke konci, chaos získává převahu nad řádem a zvláště první polovina poslední skladby L je dost volnou kompozicí, kde se bubnování blíží až free jazzu, do toho spousta vazbení, pazvuků a vzývání. Pořád to ale působí promyšleně a účelně. V polovině se vše vrací k sludge/stoner/doomovým hradbám a za pomocí hypnotického opakování, které pomalu získává na intenzitě, jdeme do finále. Dle závěrečného lunatického vřískotu byla invokace úspěšná a Temný Buddha znovu povstal!

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

psychedelic doom metal, doom metal, psychedelic rock, psychedelic, sludge, drone, psychedelic metal

aktuálně

diskuze