Pro někoho otravné hnutí mladistvých rádoby intelektuálů, pro jiného vrchol současné hudební tvorby. O čem je řeč? Přeci o djentu – milovaném i nenáviděném hudebním žánru, jenž dle mnoha převážně internetových hlasů žánrem ani není – však kdo by pojmenovával škatulku podle „zvuku kytar Meshuggah“?

Přitom je toto označení vlastně velice trefné. Ovšem v současnosti již formace, jež se k tomuto „hnutí“ hlásí, nejsou pouhými bezbarvými Meshu epigony, naopak, často oscilují mezi technickým/chaotickým metalcorem, emocorem, deathcorem a hlavně progresivem, přičemž do první a poslední kolonky zároveň můžeme směle zařadit formaci Corelia ze San Diega. Čili ne čistokrevný djent – spíše technický progresivní metalcore.

Plující si v podobně divokých vodách jako jejich kolegové Volumes, tito mladíci ovšem disponují značně odlehčenějším soundem, jenž spíše než math metal připomíná některé postarší progresiviky (však víte), na něž kdosi narouboval onen výtečný zdravě profesorsky experimentální feeling AAL.

Djentu/moderního progu neznalý posluchač se pravděpodobně po*ere již při úvodní Treetops, která kromě skutečně neskutečných úletů, matematicky přesné a neustále se měnící rytmiky, nečekaných progresivních „klávesovo-synťáckých“ výjezdů, bohatých aranží a hlavně výborných nápadů přináší něco, co se ani v žánru djentu jen tak nevidí. Totiž místy správně chaotický metalcore, spojený s vypjatými „scene“ cleany Ryana Devlina ve stylu Protest The Hero, technickými bicími party Claytona Pratta a hlavně dokonalou (!) kytarovou prací Chrise Dowera a před rokem k formaci nově příchozího Ryana Borrella, nikdy nevíte, co na vás formace vybalí v následujících sekundách; jede se pořád dopředu a tu vám některá pasáž připomene popíky Maroon 5, tu Coheed And Cambria, atmosféra by se dala krájet, a když do toho formace vypustí nádherné pasáže, jako ty v hyper melodické Glass Faces, posluchač čumí, jak umí.

Je pravda, že postupem času si na dokonalou technickou vytříbenost často ani ne dvě desetiletí z děloh vyhřezlých výrostků pomalu zvykáme, ovšem to, co předvádějí Corelia, je trochu jiná káva. Pánové skládají a skládají a pokud není v jednom tracku minimálně 4-5 kytarových vrstev, nejsou se svou prací spokojeni.

Jako když si stavíte hrad z písku. Sotva uplácáte jakýs takýs obrys a vytvoříte uspokojivý hradní příkop, do nějž postupně nanosíte vodu a doufáte, že se tentokrát nevpije, vedle vás mezitím nějaký chlapeček již dokončuje plně funkční padací most z větviček a pracuje na dokonalých gotických oknech - stejně tak tam, kde ostatní djentáři napatlají dvě, tři kytarové vrstvy, naházejí Corelia vrstev pět. Neustále se v pozadí něco děje, basa brumlá o sto šest a zatímco Ryan si v popředí může hlasivky strhat, aby na vás expresivně vyvalil své texty, oba kytaristé se v mixu královsky baví. Poznáte to jak v chytře vystavěných slokách, ale hlavně ve výtečných vyhrávkách a sólech, na nichž se oba neskutečným způsobem vyřádili – jak rytmická, tak lead kytara je pastva pro vaše slechy a troufám si tvrdit, že právě toto EP je a bude jednou z nejlepších moderně progresivních nahrávek letoška.

Do povětří se vydáváme s Aviation, jež byla původně pouze instrumentální, ovšem i sem dokázal vokalista narvat jakž takž ucházející vokály (včetně schopných backingů), ovšem přiznám se, že instrumentálně je to mnohem lepší, i když pasáže s harsh vokály jsou vynikající. Jinak určitě nadstandardní práce s chytrými kytarami (ony „pískavé“ výjezdy jsou pravé pošušňání). Občas to celé trochu připomene určité pasáže Cynic, to něž se Corelia opět rozjedou vstříc další sloce.

Zase jen chválím. Snad se sluší říci, že pro příznivce tvrdších, zatěžkaných matematických záležitostí, místy hraničících až s industrialem, tato banda, potažmo EP, nebude. Tklivý, místy velice melodický vokál rozhodně nesedne všem, a jelikož se to občas borcům rozjede až kamsi k emocoru (Red Sky Harbor), budou mít otrlí mathmetalisté co dělat, aby nahrávku doposlechli do konce. Já za sebe mohu jednoznačně prohlásit, že mi to za to za tu půl hodinku veskrze povedených technických kejklí stojí a Corelia je pro mne další z formací nového typu, u nichž s očekáváním hledím do budoucnosti, v níž se snad nachází dlouhohrající album.