CONJURER - Páthos

recenze
onDRajs
Hodnocení:
7.5

Hudba na poměry žánru dost technická, tak se nenechte zmýlit prvními dojmy a dejte jí čas. Conjurer jsou do budoucna mocným příslibem.

ConjurerJak hrát zachmuřené žánry jako post-metal, sludge nebo doom a neznít jako další z klonů Neurosis, Isis, Cult of Luna a dalších stylotvůrných veteránů? Jak se odlišit od pelotonu spolků, které spoléhají na omleté, byť osvědčené postupy - jako třeba opakování tématu jdoucího z ticha až po lomozící klimax? Lze vůbec hrát post-metal technicky? Pokud jste si tyhle otázky už někdy dřív kladli a nakonec jste kvůli únavě ze stokrát slyšeného zůstali u ověřených starých žánrových klasik, mohli byste slyšet na britské Conjurer. Sami svou muziku označují jako „riff music“, ovšem berme tuhle jejich marketingovou škatulku jako pokus vymanit se z kánonů post-metalu a sludge, protože jejich formulky a amorfní kytarovou zlobnou mlhu moc nepoužívají.

Debut Mire byl vpravdě překvapením. Veletvrdá metalická a často upískaná kila, kombinace staré a tedy ještě řádné brutální Gojiry se zatěžkaným riffostrojem Crowbar, špína raných Mastodon, ale i nepropustná atmosféra Isis nebo sypající post-hardcore. To všechno umně nakombinované a skloubené tak, aby výsledek zněl originálně, groovy a měl sílu boxerského pravého háku. Pravda, v melodičtějších sypačkách atmosféra zmaru řádně prořídla, nicméně ten, kdo má rád všechny zmíněné ingredience, tomu museli Conjurer učarovat. Klíčový atribut jejich tvorby je dynamika. Skladby jsou proměnlivé, mění tempa, harmonie, střídají se vokály (growling/screams), nálady se pohybují od čiré post-rockové kontemplace až po brutální slamy. To, co hledáte na desítkách alb, tady máte po kupě.

Čtyři roky po famózním debutu vychází Páthos. Ten je oproti předchůdci, který působil bezútěšně a sevřeně, o dost rozkročenější. Kluci zřejmě měli při skládání alba ambice narvat do něj co nejvíc svých vzorů a inspirací, jenže v tom vězí potíž. Deska o poznání hůř drží pohromadě a někdy působí až mozaikově roztříštěně. Ale popořadě.

Páthos otvírá It Dwells, která je skvělým shrnutím výše řečených pozitiv. Je to jízda na horské dráze – během sedmi minut v ní dojde na melodické emo/screamo, hutné groovy riffy, křehké vybrnkávačky, gojirovské pískačky, dokonce tu je i doomový riff úplně jak vystřižený z dílny Esoteric (čas 4:47). Naprosto úchvatná věc, která v žánru těžko hledá konkurenci. Následuje patrně nejtvrdší song, dvojka Rot se koupe v bahenním sludge jako hroch, přitom celou věc až monotematicky a (dis)harmonicky rozvíjí ústřední velevalivý riff, který se místy zvrhává do jakési HC disonantní verze Morbid Angel. Přehrocený závěr skladby je epochální, po něm logicky musí přijít uklidnění. A ano, All You Will Remember přináší melodičtější doom i s čistými vokály, který přináší vítaný oddych. Jenže… Píseň obsahuje jeden zásadní obrat - po pěti minutách pohřebního tempa přichází žánrová otočka o 180 stupňů, kdy kapela spustí po vybrnkávaném intermezzu melodické nablacklé emíčko v duchu starých Deafheaven. Pro autora těchto řádků naprosto nepochopitelný ústřel.

Basilisk už opět jede v zajetých kolejích – v riffech nechybí ani groove, ani emoce, jen mám znovu pocit, že kluci do písně chtějí narvat co nejvíc všeho na úkor soudržnosti celku. Konec obstarává tendenční zmatikovaný deathcore jak od Humanity’s Last Breath, to zde taky nemuselo být. Za zmínku pak stojí hlavně dvojblok písní Suffer Alone / In Your Wake, kdy první posluchače rozjede na placku d-beatový hardcorový sonický atak prokládaný upískanými sekačkami a druhý, už notně pomalejší kus, dává vzpomenout na norské Benea Reach, kteří podobně jako nyní Conjurer pomyslně spojovali světy sludge, post-metalu a moderních – core odnoží. Cracks in the Pyre je spíš už oddychová a na závěr nabízí větší usmíření (slyším tu dost Cult of Luna), než tomu bylo u poslední věci z Mire Hadal, která zlověstností přímo přetékala.

Kritici vyčítají Páthos okaté výpůjčky od svých vzorů a namítají, že jde o konglomerát známých inspirací naroubovaných do sebe. Pravda, při prvních posleších si člověk říká, zda některé nápady nejsou na sebe nalepené až moc násilně, nicméně hudba Conjurer je na poměry žánru dost technická a potřebuje víc času na strávení. Nenechte se tedy zmýlit prvními dojmy, i když já bych i teď po několika měsících poslechu ubral na melodizujících a plačtivých pasážích. Nicméně finesu, kterou třeba oceňuji, je otevřenost některých songů – první tři skladby díky tomu na sebe plynule navazují a přelévají se jedna v druhou. Stejně tomu tak je u dvojice Suffer Alone a In Your Wake. Podobných vychytávek – třeba souhra obou kytaristů a skvělé doplňování dvou typů vokálů – tu každý najde dost.

Páthos má ovšem oproti Mire jedno zásadní mínus. Zatímco první fošna ochromovala nervovou soustavu masivním metalovým zvukem, následovník vyznívá o dost měkčeji. Zejména kytarám chybí středy a i celkově to zní překompresovaně. Škoda. Když pominu výše řečené, tedy to, že skupině by prospělo, kdyby na jedné desce nehonila tolik zajíců najednou, musím stejně zdůraznit, že Conjurer jsou mocným příslibem do budoucna. Věřím, že skupina si všechny patrony nevystřílela na Mire a ještě ukáže, co v ní třímá.

Vložit komentář

MXL - 27.10.22 09:38:38
Už tu desku průběžně naposlouchávám dva měsíce, dost mi to sedí, ale je fakt, že oproti Mire se do Páthosu prokousávám o poznání víc ztuha. Je tam toho fůra...

Zkus tohle