Autor: 90 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
Behold the Silent Dwellers

AVERSIO HUMANITATIS - Behold the Silent Dwellers

Disonantní odcizenost modernity? Post-black nutně nemusí znamenat kastraci žánru o všechnu agresivitu a intenzitu.

Aversio HumanitatisZačínat recenzi představením interpreta je oblíbené klišé, v případě Aversio Humanitatis navíc cítím dluh, protože na Marastu o nich slovíčko nepadlo. Parta se dala dohromady v roce 2010 a dosud působí ve stejném složení, tj. Simon da Silva (mmj. majitel studia The Empty Hall, kde nahrávali třeba At the Altar of Horned God svou skvělou letošní desku, a předběhnu, když řeknu, že je to zatraceně poznat) původem z Venezuely, který obsluhuje kytaru a basu, Jonathan Heredia za bicími a vokalista s poetickou přezdívkou Frozen. Sestava zůstala zachována od prvního alba beze změn.

Proč o tom píšu? Protože Aversio Humanitas představuje kapelu, která by mohla být v učebnici pod heslem vývoj. Opakovaně jsem poslouchal její kompletní tvorbu chronologicky a je na ní náramně vidět, jak se od neotesaných přímočarých a ničím příliš zajímavých songů (zejména bicí na debutu Abandonment Ritual jsou slaboučké) hráči vytáhli k aktuální formě, která si nezadá s takovými jmény jako je Kriegsmaschine. Technicky a zvukově je album přímo vynikající, má tak skvělou flow, že se poslouchá samo. Navíc je možné ještě vypíchnout určitá místa (Weaver of Tendons, šestá minuta, prakticky celá výtečná The Wanderer of Abstract Paths, najmě ale po 2:37), která jsou vybroušená až k dokonalosti. Samozřejmě chce to pozorného posluchače, tady se neservíruje žádná rychle zapamatovatelná rubačka.

Atmosféru určuje především úzkost spojená s disonantními riffy nebo arpeggii. Fingerpicking disonantních akordů je pro hranice black metalu a blackgaze, kam bych asi Aversio Humanitas řadil, poměrně typické. Nejde ale o žádné dumavé plochy. Hraje se rychle a technicky a je tedy co poslouchat po celou herní dobu. Dokonce zde nejsou k oddechu ani žádná ambientní místa. I bez nich ale funguje propojení jednotlivých songů (a i prvků v rámci skladeb) dokonale. Provázanost je velice silnou stránkou materiálu, jak už jsem řekl, poslouchá se výborně a není problém sjet ho dvakrát bezprostředně po sobě.

Je jedno téma, které mě zlobí dlouhodobě a to je častý nejslabší článek metalové řetězu – zpěvák. V případě Aversio Humanitatis z linie nastolené před deseti lety debutem neuhnul ani o píď a dál si jede svoje zlověstné skřehotání/kázání. Jenže kolegové instrumentalisti, zdá se mi, mu o parník ujeli. Technický (post?)black by si zasloužil něco zajímavějšího, nebo alespoň dotaženějšího. Na druhou stranu, je to jediný důsledně metalový prvek jinak chladného, odlidštěného a necitelného kusu důmyslně dráždivého a znepokojivého alba. Jestli některá deska snese srovnání s letošním hlavním milníkem, kterým je Ulcerate: SIDABS, je to Otočené lidství.

Když jsem se otřel o post-black metal, měl bych aspoň letmo nastínit, co tím míním. Lesní dobro k ohníčku (Wittr), melancholický Agalloch a „intimní“ Deafheaven pro mě mohou tenhle pojem jenom devalvovat. Sračky o pozitivním směrování black metalu (Liturgy) už vůbec nebudu komentovat. „Pošta“ ale nemusí znamenat nutně kastraci žánru o všechnu agresivitu, o intenzitu. U Aversio Humanitas má překročení žánrového rámce podobu zvukové vycizelovanosti, a jejich podání post-blacku, disonantní riffy a vše, o čem jsem tu psal, docela věrně hudebně zachycuje odcizenost modernity. Zbytečně intelektuální? Asi hej, tak to řeknu normálně: prostě si to pusť, lapne tě na první poslech, a jak to začneš točit, garantuju alespoň měsíc ve vysoké rotaci.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

aktuálně

diskuze