Články

přeposlat článek tisknout
Winter Assault Tour 2010 > NAPALM DEATH, IMMOLATION, MACABRE, HYPNOS, ČAD

Winter Assault Tour 2010 > NAPALM DEATH, IMMOLATION, MACABRE, HYPNOS, ČAD

  • kdy: 10.12.2010
  • kde: Praha, KC Vltavská

Winter Assault potřetí a potolikáté i nestoři Napalm Death. Rozhodně jsem se u bavil i přes horší zvuk, bylo vidět, že stále umí. Immolation se zvuk povedl a naopak překonali má očekávání, jejich vystoupení bylo špičkové. U Macabre pocity přešly z potěšení a zábavných textů o masových vrazích do mírného nepochopení a mírného nezájmu, ale jednou si to s nimi střihnul i Shane Embury. A zbylé předkapely? Vlastně v pořádku. Čad předvedli, že ne vše musí být zrovna nášup techniky, rozlámaných rytmů a struktur, Hypnos obdařili spíše smíšenými pocity.

report_1151_px1

Je sobota, půl druhé, mně hučí v uších, mírně mě bolí v krku a za krkem a v noci se mi zdálo o tom, že jsem naboural v tramvaji. Čímpak to asi bude?
No jo vlastně, včera jsem byl v sousedním baráku na jednom koncertě. Přisel jsem tam asi deset minut po sedmé. Když jsem odkládal bundu do šatny, tak už se tančírnou (vážně, chodil jsem tam do tanečních) začaly rozléhat první zvuky vesnického thrash-core-místy-grindu.
To začali hrát Čad. V půlce první písničky jsem dorazil dolů k baru, dal si obligátní zlatavý mok a přesunul se blíže ke středu dění. Publikum zatím relativně vlažné, koneckonců jde o první kapelu; nicméně bylo jasné, o co se pánové a dáma (fakt to byla dáma) na pódiu snažili. Na nic si nehráli a místy mi připomínali srandisty z Malignant Tumour. Nenáročné, ideální na vyblbnutí, odehrané tak, jak bylo zapotřebí, takže pozitivní dojem dominoval. Ne všechno musí být zrovna nášup techniky, rozlámaných rytmů a struktur.
V průběhu narážím na pár marasťáků a připojuju se k nim.
Po chvíli Čad odcházejí a postupně je začínají nahrazovat čeští deathmetaloví klasici Hypnos. Tyto Uheráky snad není potřeba nijak zvlášť představovat. Bruno a Pegas se rozhodli po několikaleté odmlce do toho zase praštit. Jejich nové EP jsem ještě neslyšel, ale zatím se ke mně dostaly spíše negativní ohlasy. To jsem ale nijak zvlášť neřešil a uchovával jsem si v paměti jejich tři alba, ze kterých jsem měl smíšené pocity. Na nich se kvalitní death střídal s nudou, při které jsem se kopal do zadku. Bohužel z Vltavské jsem si odnesl ten samý pocit. Možná také proto, že to po hudebnické stránce asi nebylo zrovna extra odehrané. To se týkalo např. Lovesong, která je celkem dobrou písničkou, když se dobře odehraje, ale tady se to zrovna nepovedlo. Na druhou stranu, jedna písnička z nového EP se mi docela líbila; novinka asi nebude tak hrozná, jak se všude maluje. Svůj set završili Krabathoráckou klasikou Orthodox, takže i staromilci si přišli na své.
To už ale svižně doráží veteráni Macabre a jejich zvláštní hudební všehochuť. Lance Lencioni se na nás začíná ksichtit a sám začíná význam slova "macabre" naplňovat. S jeho žlutě lesklou kůží totiž vypadá jako nabalzamovaná zombie. Ač je zde slyším poprvé, Macabre nejsou zrovna nějací extra mladíci, hrají jen o tři roky méně než headlineři, a to je co říct. Mé pocity přecházejí z potěšení z originality a zábavným textům o masových vrazích do mírného nepochopení a s tím souvisejícím nezájmem. Občas slyším inspiraci pro Cephalic Carnage a dochází mi, jak je CC musejí mít naposlouchané. Za zmínku stojí mluvená intra ke každé písničce. Tady se od Corporate Death (Lance) dozvídáme např. o upírovi z Düsseldorfu, který se dokázal udělat, jen když řezal do lidí, z nichž tekla krev. Bylo vidno, že jsou asi známi i headlinerům, poněvadž Shane Embury si s nimi v jedné písničce zašel zařvat.
Nadchází delší přestávka a já se začínám cítit blíže světu níže. Přestávka je opravdu delší než obvykle a já začínám u zvukařského pultu mašírovat, poněvadž mě už bolí nohy. V minulých dvou případech, kdy jsem Immolation slyšel, jsem nebyl moc nadšený ze zvuku (Brutal 2007 a Rock Café 2008). Výsledek byl těžko dešifrovatelnou koulí a to byl také možná důvod, proč jsem je tehdy ještě nijak zvlášť neposlouchal. Střap mě ale nakonec přesvědčil, že jim mám dát druhou šanci. A to se náramně vyplatilo. Doufal jsem, že se dnes zvuk povede…a také že se povedl! Bobovy bombastické riffy prolezly reproduktory jedna báseň. Zvukař sice ještě se zvukem trochu šteloval, ale u World Agony už nebylo co řešit. Pánové na pódiu začali vraždit a publikum jim to vděčně oplácelo. Postupem času mi začalo docházet, jak těžké pro ně musí být sestavit setlist. Většina alb - jako třeba Failures for Gods, Here in After, Close to a World Below, Unholy Cult a tak dále - by šla přehrát celá od začátku do konce. Poněkud více, než bych si přál, se hrálo z Shadows and Light, a to na úkor výše zmíněných. Jestli si dobře pamatuji, nedošlo na nic z Unholy Cult a Here in After, na stranu druhou došlo třeba na jejich titulku Immolation z Dawn of Possession, která vyšla na jedničku. Blíže světu níže jsme dorazili až v předposlední písni. Už jsem se bál, že by skladba, která mě poprvé přesvědčila o nezměrných kvalitách Immolation, nezazněla. Pánové mě naštěstí vyvedli z omylu.

report_1151_px3

Později jsem se doslechl, že Střap to nijak moc neřešil a už při prvních tremolech vyrazil útokem vpřed k pódiu. Immolation nakonec překonali má očekávání a jejich vystoupení bylo špičkové. A i kdyby nebylo, tak Ross Dolan by klidně mohl hrát ve filmu. Hrál by princeznu zavřenou ve věži, co místo provazu nastavuje své vlasy okolo procházejícím princům :), tak dlouhé je má.
Zatímco se mi lepí z nějakého důvodu boty na zem, na pódium přichází poslední kapela. Ta, která zdobila všechny plakáty velkým písmem. Klasici klasiků Napalm Death se začali drápat na pódium a s jejich vstupem se dramaticky zvýšil počet stage diverů. Téměř v každou chvíli byl na pódiu někdo z publika, a to i včetně pár pitomců, co se chtěli rvát s ochrankou - ti je však spolehlivě vraceli zpět. Nikoho z kapely to samozřejmě nerozhodilo, na to jsou zvyklí. Tedy pokud nepočítáte jednu chvíli, kdy chtěl Barney nakopnout do zadnice jednoho špekouna, co se nechtěl hnout. To se však nestalo – bohužel :). Barney přišel očividně ve špičkové náladě a bylo to vidět. Dobrá nálada byla vlastní všem, ale na něm byla vidět nejvíc.
Sám je zas tolik neposlouchám, ale respektuji jejich vliv na death a grind. Na rozdíl od Immolation ale zvuk nebyl ideální. To, že jejich styl má trochu zasviněnou kytaru, mě nepřekvapí, ale tohle bylo už poněkud moc. Nadrom, který se těšil hlavně na ně, konstatoval, že je to moc i na něj. I přesto jsem se však bavil docela dobře.
Pro pravidelné návštěvníky jejich koncertů muselo tentokrát jít o docela netradiční zážitek. Dle Barneyho slov šlo o pozměněný set plný písniček, jež moc nehrají. Postřehl jsem hlavně věci ze Scum a z Harmony Corruption, třeba Scum, Suffer the Children nebo Unfit Earth. Nevím, jestli je to u nich zvykem, ale distingovaní Britové zahráli i pár fastcorových coverů. Hráli se američtí Siege se svým Conform (jestli jsem Barneymu rozuměl dobře) a pak nějaká italská klasika, jejíž jméno jsem nechytl.
Rozhodně jsem se u Napalm Death bavil. Sice mě na živo neodrovnali jako jiné kapely, jejichž studiová produkce mi moc nesedne (Dying Fetus), ale rozhodně bylo vidět, že umí.
Večer jsem završil u merche vyzvednutím posledního picture discu Unholy Cult od Immolation. Zarazil mě na něm akorát menší detail, v line-upu už je napsaný na bubny Salát…eee…Shalaty namísto Hernandeze, který na desce hrál původně. I když jsem dostal vinyl s mírně ožvejklým obalem (ležel totiž jako lákadlo celou dobu na stole), za těch 350 kaček jsem ho prostě nemohl odmítnout.
A teď už nerušte, jdu si pustit Unholy Cult.. na gramci :P.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

V pátek 10. prosince se v Praze, pokud dobře počítám, konal již pátý ročník zimního derivátu festivalu Brutal Assault. Pod hlavičkou Winter Assaultu se letos ve třech dnech odehrála trojice koncertů ve třech zemích, skoro bychom tour mohli přejmenovat po Meshuggah na Catch Thirtythree. Plán však byl jinej, programu v Praze, Krakově i Bratislavě vévodila stálice nejstálejší – Napalm Death – spolu s nestory newyorský školy death metalu Immolation. Velkou trojku doplňovali Macabre, vrahouni z Illionois. Dvě hlavní hvězdy večera měly i svůj žánrovej support z československý scény v podobě Čad a Hypnos, což bylo v jednom případě odpovídající, v druhým už méně. Pro krakovský koncert byli Čad zastoupeni polským ukvičeným gore rock’n’rollem Ass To Mouth. My jsme navštívili první a nakonec největší zastávku tour v pražském KC Vltavská, kam dorazilo 650 fanoušků. Je opravdu s podivem, jak Napalm Death táhnou, protože tohle je už snad třetí Winter Assault, na kterým jsou hlavními headlinery, nemluvě o tom, že jejich poslední dvě tour po ČR byly takřka vyprodaný. Ale k Napalm Death později. Konec obligátních plků, směr hudba.
Večer otvírali vcelku pochopitelně Čad, pro mnohé (zvlášť ty starší) neznámá veličina, i když se našlo příjemně překvapivý množství lidí, kteří se chytali jak na muziku, tak i v textech. Čad totiž docela nenápadně vydali nejlepší slovenský album loňskýho roku, čímž si od Tomáše Fialy vysloužili pozvánku k předskakování Napalm Death, což je asi sen každý obdobný kapely. Na zmiňované – stále aktuální – desce Súkromná vojna se mísí poctivej uřvanej crust s energickým trashíkem a power violence (zkráceně power crust), popř. se Čad schovají do vlastní škatulky rip core. Tenhle stylovej guláš v podání výbornejch instrumentalistů (hlavně bubeník zaslouží velkou pochvalu) doplněnej o originální texty ve slovenštině dělá z Čad moji nejoblíbenější československou kapelu v ranku „Obscene Extreme muziky“ a genialitou je řadím někam na úroveň Gride. Ke svýmu současným hudebnímu ksichtu se ale Čad dopracovali - na minulý desce Psia krv (vyšla jako splitko s Beton) se hrálo hodně na grindovou notu, na starších demáčích to byl naprosto uhrančivej severskej crust (Horiace ruky). Jedno ale nahrávky a koncerty tohohle rodinnýho podniku spojuje, poctivej přístup k muzice, maximální množství energie, odhodlání a atmosféry revolty a odporu proti konzumně společenským nešvarům. Jedním slovem punk. Jako takový jsou samozřejmě uvyklý na menší podia, proto jsme byli zvědaví, jak se poperou s tak velkým sálem a jak je přijme konzervativnější publikum. Organizace akce, jak je u Obscure promotion zvykem, punková nebyla a začalo se na čas, což nás, pozdě příchozí, vytrestalo ochuzením o první půlku jejich setu. V té druhé se střídaly pecky z posledních dvou zářezů, zejména ze Súkromné vojny. Zvuk byl zahuhlanej, ale na snesitelný úrovni, jedinej problém byl s vokálem, kterej nešel slyšet úplně zřetelně, pročež textům rozuměli jen zasvěcení, což je u Čad velká škoda. Kapela se s nervozitou poprala celkem obstojně, i když to nebyli ti suveréni, který jsme viděli přivést Yacht do extáze. Zásadní rozdíl oproti tomuhle brněnskýmu koncertu byl v atmosféře klubu, syrovosti a punkovosti Čad totiž sluší malej klub a kontakt s publikem, to pak při peckách jako Posledný z roty projede publikem takový pnutí, že by klidně zaútočilo na bodáky proti tisícinásobný přesile. Tohle se samozřejmě od předskokanů na velkým koncertě nečeká, ale i tak bylo přijetí publika překvapivě vřelý, při nejchytlavějších peckách jako Mercedes, Sekery a buzogáně nebo Konflikty se strhl i solidní kotel, a to nemluvím zdaleka jen o opilcích, kteří tradičně dělají uvaděčky prvním kapelám. Slyšel jsem hlasy, dokonce od samotnýho velkotovárníka, že intra byly zbytečně sprostý, ale podle mýho to, kurva, k punku patří a stejně jako u jejich textů je důležitý, že i přes svůj minimalismus a hrubost mají myšlenku a poselství a není to jen samoúčelný chcaní. Koneckonců Pišta je VŠ pedagog a básník :) Nasazení vysoko, instrumentálně na výbornou, kytarový party sice nejsou žádný onanie, ale kvalitní poctivá (multi)žánrovka, podpořená bicmenem patřícím k ex-federační špičce a hodně zajímavou basovou linkou od Pištovy ségry. Celkově velice příjemnej rozehřívací set a důstojná podpora Napalm Death.
Na druhou stranu jestli jsou zrovna Hypnos důstojnej support pro Immolation, to je přinejmenším diskutabilní. Hypnos byl řeckej bůh spánku a pojmenovat se po něm byla správná volba, protože když už se ve tvorbě Hypnos vyskytuje zajímavej moment, prakticky okamžitě je zasypanej tunou suti a vesnickej headbang mě posílá do říše snů. Set procházel napříč alby a tím akorát poukázal na další slabinu Hypnos, a to že nemají vlastní ksicht, prakticky na každý desce to zkoušeli jinak, místy oldschool, místy pokus o peklařinu, death/black, epiku s čistejma vokálama nebo deaththrashíkovinu šilhající po Floridě, na novince dokonce v jednom songu relativně zdatně opisují od Behemoth, ale nic z toho jim nejde tak, že by to jakkoliv vyčnívalo nad průměr. A tahle kapela nám letos ohlásila comeback a podporu pro něj našla u Shindyho? Já se ptám proč? Hypnos to měli zabalit po The Revenge Ride, jediný desce, která za něco stála. Vyhodit schopný muzikanty a oblepit se nálepkama členů Root a ex-Krabathor byl sice moc pěknej marketingovej tah, ale Rabble Mänifesto byl, myslím, dostatečnej důkaz impotence, po kterým měl Hypnos zůstat v říši boha, jehož jménem se značkují. Brunův vokál nuda v Brně a už tak rozbředlej drive rozředil ještě víc kapajícím sentimentem mezi songy, což završil Orthodox, na kterej současná sestava Hypnos prostě nemá. Přívětivou reakci hlediště nechápu. Když support Immolation tak peklo death. Když peklo death z Moravy tak Destroying Divnity (bandzone.cz/destroyingdivinity)! 666
Macabre, další přesluhující kapela, mě docela bavila na

additional_review_8567_305_px2

Obscene Extreme 2008, ale to bylo možná proto, že jsem byl docela vožralej. Na akustickej set jsem byl ale ještě ready a ten byl výbornej. Letos na BA zase naopak dost zklamali, takže se mi potvrdilo, že od Murder Metal včetně to jde s vrahofily z Chicaga do hoven. Jsou tak sentimentální, došly jim nápady nebo jen moc hulej? Stupidita odrhovaček z nový desky dává zapomenout i na šok způsobenej hospodskejma popěvkama na Murder Metalu, a to je co říct. Jasně, po pětadvaceti letech existence mají už Macabre na stařeckou demenci nárok (stejně jako Master’s Hammer), ale tohle jsme si po perfektních deskách Gloom, Sinister Slaughter a Dahmer snad nezasloužili. Po poslechu vinylu fakt nemám odvahu si pustit nový LP. Ale zpátky na Vltavskou, Macabre začali se stejným intrem jako na BA a i tentokrát, stejně jako vždycky, jsme si před každým songem poslechli, o kterémže to úchylovi je tentokrát řev. Charles za basou vypadal docela sešle, ale jinak velký překvapení, Macabre to celkem hrne a čeho jsem si pořádně všiml poprvý, tak bicí byl death metal jak cyp! Nejoblíbenějším panáčkem Macabre byl zřejmě Jeffrey Dahmer, ale dostalo se i na ostatní, playlist vypadal asi takhle Zodiac, The Trial, Nightstalker, You're Dying to Be with Me,Nero’s Inferno, Fritz Haarman the Butcher, Scrub a Dub Dub, Vampire of Dusseldorf. Asi dva songy už si už nepamatuju, ale zato si moc jasně pamatuju, že nejslabším momentem byl jednoznačně novinkovej song Nero’s Inferno, vodrhovačka, která snad nestojí ani za jeden uříznutej penis. Ale jinak to Macabre šlo pěkně od ruky i od huby, coveru Venom jsme byli ušetřeni a hlavně starší věci, kombinující kytarovou ekvibliristiku, deathmetalovej groove a murmur s deviantním ječákem fungovaly dobře, takže po mizerným vystoupení na Brutalu docela fajn překvapení.
Immolation worshippers si přišli pro porci ortodoxní profanace temnot a tý se jim taky dostalo, a to v luxusním provedení perfektního zvuku rouhavejch tritónů páně Vigny, hlubokýho chroptění smrti páně Dollana a naprosto vražedný masakrózní kanonády páně Shalatyho. Řeknu vám, pár rychlíků jsem už letos viděl, ale žádnej z nich mě tak strašně nesejmul. V tomhle jednom koncertu Immolation bylo tolik sílry, že by to zapálilo nebe, tolik nenaspoří Hypnos za celou kariéru. Pleš Roberta Vigny soupeří v charizmatičnosti s metrdvacet dlouhými vlasy Rosse Dolana, zatímco každej pekelnej riff vám vrývá do mozku poselství antiklerikální nenávisti. Jinak jsou Immolation sympatický chlápci, místo na proslov bylo jen pro poděkování Tomáši Fialovi a ostatním vystupujícím a ani se nedivím zvěstem, že právě s nimi má Obscure promotion nejlepší vztahy, které se datují snad někam k legendárnímu koncertu ve Futuru, u kterýho jsem samozřejmě nebyl. Co se playlistu týče, každej fanoušek Immolation by si našel deset další songů (z Here in After, Failures for Gods, Unholy Cult), který chyběly, ale ten nejpodstatnější zazněl.

Glorious flames...Come us all
Bring us closer...To a God Below
Far are we...From everlasting joy
Close are we...To a world below

Kdo nezažil extázi, ať...přestane poslouchat death metal/si dostuduje Immolation. Hail Infernal Darkness!

Pokuď mě paměť neklame:
1. The Purge
2. Father, You're Not a Father
3. Once Ordained
4. Majesty and Decay
5. Passion Kill
6. World Agony
7. Immolation
8. Close to a World Below
9. Power and Shame

„We are Napalm Death from Birmingham, England, thank you.“

additional_review_8567_305_px4

Tohle už asi všichni slyšeli tolikrát, že bych dál nemusel nic psát. Tak jsem se elegantně vyhejbal klišovitosti, až jsem do ní stejně spadl, takže to vezmu ve zkratce: zaprasenej zvuk mi nevadil, playlist trochu netradiční, hlavně starší věci, ale v novým kopajícím kabátě a Barney pořád stejnej šílenec, zatímco Mitch pro změnu pořád stejně skvělá siréna. Strhnuvší se bordel a déšť piv mi přišel nehoráznej, ale oproti Krakovu to prej byla těžká pohoda. Asi jsem v přechodu. Narozdíl od Napalm Death.

1. Downbeat Clique
2. Hung
3. Continuing War on Stupidity
4. Next on the List
5. When All is Said and Done
6. If the Truth Be Known
7. Lucid Fairytale
8. Social Sterility
9. On the Brink of Extinction
10. Mentally Murdered
11. The World Keeps Turning
12. Pride Assassin
13. Conform (Siege)
14. Politicians (Raw Power)
15. Greed Killing
16. Scum
17. Control
18. M.A.D.
19. You Suffer
20. Nazi Punks Fuck Off
---------------------
21. Suffer the Children
22. Instinct of Survival

aktuálně

diskuze